RECENZE U mě dobrý: Malý český Podraz Hřebejkovi sluší

Jan Hřebejk sliboval, že film U mě dobrý bude komedie. Slovo splnil. Ctí žánr, aniž do něj pašuje vzkazy lidstvu.

Zralý člověk ví, co mu jde nejlépe, a toho se drží. Jan Hřebejk se po trilogii současných moralit Horem pádem, Kráska v nesnázích a Medvídek vrátil k retrokomedii a udělal dobře.

Není to ústup z pozic, nýbrž výraz poznání. A i kdyby výhybku žánru přehodil jen jednorázově, U mě dobrý zůstane slušivou zastávkou.

Dannyho parťáci z Libně
Jistě, nahraje káravým pokřikům, že rezignoval na „umění bojující“ a přiživuje to naše „hezké české“, laskavé zápecnictví. Ale proč ne, jestliže je v látce i ve stylu záměrné a přiznané?

Malý zdejší Podraz z groteskní líhně kapitalismu 90. let se nepřevléká za světácké vzory a jeho hrdinové čili Dannyho parťáci z libeňské přístavní hospůdky se netváří jako podvodníci století. Nehraje se o miliony dolarů, nýbrž o tisíce korun; nikoli poker, ale mariáš; ne ruleta, ale skořápky; ne v kasinu, nýbrž v tržnici; a místo sektu pění pivo.

U mě dobrý

70 %

ČR, 2008, 102 minut.

Režie Jan Hřebejk, hrají Boleslav Polívka, Jiří Schmitzer, Miroslav Vladyka, Josef Somr, Vladimír Javorský.

Zkrátka model Dannyho parťáků a Podrazu dostává místopisně pocitový nátěr, pod nímž prosvítá trocha Pupenda, trocha Rozmarného léta, něco z Bohumila Hrabala, něco z Oty Pavla - a hodně z Petra Šabacha, k jehož povídkám se Hřebejk se scenáristou Petrem Jarchovským vrátili.

Léto u Vltavy nabízí prostředí vděčné pro kameru, od malebného nepořádku zahrádkářské kolonie k bistru, v němž se s novou sezonou pomalu scházejí štamgasti. Třeba rybář Petra Formana s kontrastem situační komiky a zasmušilého pohledu, zlodějíček Vladimíra Javorského a manželčin lokaj Miroslava Vladyky či rozšafný Josef Somr. Je fakt, že zprvu to vypadá na plané figurkaření, ale když se pak zapojí „do akce“, charaktery všech postav se účelně rozvinou.

Platí to hlavně o Bolku Polívkovi, jenž svému kouzelníkovi na penzi dává mnohem víc než sladkou vnější vyžilost. Poskytuje mu důstojnost vypelichané slávy i tichou bolest vyděděnce, neboť s ním, mistrem karetních triků, hru nikdo neriskuje. Teprve když kamarádi potřebují jeho pomoc, zázračně ožívá: má zase pro co žít - a svou proměnou přesahuje měřítka nezávazné legrace.

Skvělá hudba i důvtipný plán
Podobně se nad rámec zábavy dostává postava hospodského v podání Jiřího Schmitzera, byť trochu ušmudlaná politikou. Dokud si coby věčný rocker pouští milované Plastiky, jimiž syn-anarchista tiše pohrdá, nebo potomkovy útoky na McDonald’s glosuje slovy, že nová generace si našla nepřítele „místo komančů v mletým mase“, drží si vtipný odstup od minulosti politického vězně, nakonec výhodné pro znalost podsvětí.

Bohužel tvůrci občas neodolají a vloží mu do úst klišé o kamarádovi na vnitru, případně ho opět vyšlou na barikády. Naštěstí takových okamžiků není mnoho.

Film se prakticky dělí na dvě části: rozvolněnou „seznamovací“, v níž náladu dotváří každá rekvizita i skvělá hudba Norbiho Kovacse s westernovými motivy, a sevřenější „akční“, v níž nechybí žádný prvek žánru, počínaje důvtipným plánem a konče bezradnými policisty.

První půle má půvabné nápady včetně podvodné hry na kominíka pro štěstí nebo dětských nadháněčů kouzelně umolousané „peep show“; potěší nádech lyriky i vděčné hlášky typu „džintonik s džinem“, ale některé scény jako etuda s prodejem kosmetiky už rozlévají děj do mělkých slepých odboček. Kamarádi asi snesli na hromadu nespočet historek, které se tvůrci snažili do příběhu zabudovat stůj co stůj: samy o sobě potěší, jenže film zdržují.

Pomsta svižná a hravá
Také kolem Vladykova hrdiny, kterého by člověk soucitně objal a obdaroval, se zbytečně opakuje, co vyvedl, též se dlouze vykládá princip skořápek - i když to je pro případný vývoz filmu asi nezbytné. Ale jakmile v druhé půli vezmou parťáci spravedlnost do svých rukou a odstartují libeňský western, film zase nabere obrátky.

Jednak je pomsta opravdu důmyslná, svižná a hravá, jednak v ní jiskří herci v čele se Somrovým sólem strážce mravů. Škoda jen, že protivníci z řad „světských“ nemají až na výjimky rovnocennou míru profesionální uvolněnosti.

Stín nejistoty však zaplaší situační hrátky se slepcem, starými uniformami, lepidlem či hořící vodkou - spikleneckou připomínkou kultovní scény Pelíšků. Ostatně i závěrečná armáda námořnických trik, Hřebejkova oblíbeného úboru, na diváka pomrkává již mimo obsah filmu, jako by ho zvala do té pospolité tvůrčí rodiny. Ale nevadí to, jde-li o tečku za rozvernou komedií, nikoli za vážnou hlásnou troubou vlastních postojů.

Hřebejk zkrátka vyměnil někdy až umanutou satiru za hravost ve službě řemeslu. A za to má „u mě dobrých“ deset procent navíc.