Od absurdity k moralitě je totiž příběh ve službách okaté teze vedený dost průhledně, třebaže mu vedle filmařské zručnosti hodně pomáhá humor. V úvodu Menzelův titulní hrdina, úsměvně dojemný typ úředníčka s aktovkou, kterému z pláště čouhá pistole, zazvoní u vídeňského bytu.
Namísto bývalého důstojníka SS působícího za války na Slovensku, kterého přišel zabít odplatou za vraždu vlastních rodičů, tu však najde jen jeho syna, taktéž už pána v letech. Vymění si spolu pár jízlivostí, načež podivný host vypije sklenici vody, odskočí si na toaletu a důstojně odkráčí.
Hezké, byť nepravděpodobné otevření – ale ještě nepravděpodobnější vývoj následuje, když si pro změnu Rakušan, kterého ztvárnil Peter Simonischek, najme pomstychtivého vetřelce jako tlumočníka pro vlastní cestu Slovenskem po otcově tamní stopě řízené jeho starými dopisy. Autorský diktát zkrátka ohýbá motivace obou hrdinů, jen aby je dostal do jednoho auta na pouť za vzájemným sblížením a poznáním pravdy.
Jakmile už spolu sedí ve voze, jsou karty rozdané podle vděčného modelu protipólů. Menzelův samotářsky nerudný, úsečný pedant si diktuje pravidla, zatímco bodrý Vídeňák si bonvivánsky vychutnává výlet současností do minulosti. Lemují jej jednak staré archivy, listiny, fotografie a korespondence, jednak novodobé symboly, až příliš návodové jako potrhané volební billboardy u silnic.
Sychravá nálada se zapadlými končinami pěkně ladí zásluhou kamery Martina Štrby, ale jako každá road movie je i Tlumočník omezen vyprávěním ve stylu od zastávky k zastávce. Již veselé stopařky, které svůj hudební repertoár od folkloru k metalu završí nezištnou nabídkou lázeňských masáží, udají tón nenápadnému druhému plánu – propagaci místní turistiky. Účastníci výpravy tak zažijí svatbu, zabijačku – pravda, také krádež, ale se sociálním odstínem soucitu.
Daleko krkolomněji bohužel scénář, který napsal režisér Martin Šulík s Markem Leščákem, šroubuje do děje motivy dnešního dění na Ukrajině včetně tábora pro děti z tamní válečné zóny – jen aby mementu holokaustu dodal názornou aktualizaci. Podobná doslovnost se najde i v režijní práci: když domov důchodců, tak s vynášením rakve. Přesto scenáristicky chytrý, hned trojnásobný zvrat ve finále, z nichž přinejmenším jeden opravdu překvapí, zase dojem výrazně vylepší.
Herce Menzela ocení více v zahraničí, kde nepoznají, že slovenština vskutku není jeho mateřštinou. Ale i bez jazykové stránky mu Simonichek hlavní roli přebírá: nenuceně, přirozeně, s bravurou laureáta Evropské filmové ceny pro nejlepšího herce za Toniho Erdmanna a člena vídeňského Burgtheateru. Už kvůli němu stojí Tlumočník za vidění.
Ale nabitá kina u nás najde sotva. Jednak se hlásí k vlně sebemrskačství za historické viny, která diváka zrovna nehladí, jednak o éře Slovenského státu vznikl už roku 1965 Obchod na korze. A na jeho účinnost Tlumočník prostě nestačí.
