Vlastně celé dvě hodiny hrdina, jehož hraje Tom Mercier, nepatří nikam. A to je málo, třebaže způsob, jakým režisér Nadav Lapid svůj autorský, částečně autobiografický příběh vypráví, postačil festivalové porotě letošního Berlinale, aby Synonymům přidělila vítěznou trofej Zlatý medvěd.
Dotyčnou stylizaci nepřímo pojmenuje dívka, která se společně se svým přítelem ztraceného cizince ujme a posléze mu vmete do tváře: „Hraješ si na blázna, ale ty jsi opravdu blázen!“
Nervní, těkavé, sebestředné hledání na spirále odnikud nikam se promítá do pohybu kamery, řazení záběrů včetně ilustrovaných historek z armádní minulosti a nekonečných toulek vnucujících publiku už obehranou pocitovou manýru, že v Paříži nelze potkat normálního smrtelníka, pouze rozervané bytosti, jež namísto běžných existenčních starostí řeší světoborné problémy existenciální povahy a povětšinou sní o umělecké dráze.
Disputace typu „Seina je spropitné turistům – Ne, je to jen voda“ se střídají s rozborem trojské války z dětské četby a s početnými výjevy velice názorné mužské nahoty, počínaje onanií vymrzlého hrdiny ve sprše a konče jeho trapným pornografickým přivýdělkem.
Okatě hysterická přepjatost snímku ubližuje, zatímco tam, kde se drží věcné střízlivosti, jeho podprahová podmanivost zabírá. Týká se to zejména zábavných titulních hrátek se souznačnými výrazy, které si mladík hlasitě za chůze osvojuje podle slovníku, načež mu přátelé musejí příliš zastaralé či literární obraty opravovat. Soudě podle bohatých českých titulků, tak nějak asi vypadá překladatelský ráj.
Mimo konverzační linii se do paměti uloží třeba zběsilá taneční scéna, do haléře přesný denní rozpočet na nejlevnější jídlo ze supermarketu nebo groteskní situace z kurzů pro cizince, kde se neuměle zpívají státní hymny včetně Marseillaisy.
Ovšem z hrdinovy chorobné posedlosti stát se Francouzem a nepromluvit už ani slovo hebrejsky trčí jednak strategická sázka na festivalovou diplomacii, jednak tezovitost, která má stále doslovnější projevy.
Počínaje chlapcovými krajany, kteří svůj původ naopak hrdě hlásají na potkání a těší se na domluvené bitky s neonacisty, a konče zpupnou lekcí z nekonečně korektních francouzských svobod, jež nutně vyvolá protiúder: „Francie pomohla mně, teď já pomohu Francii!“ Pokud je Francii tak jako Izraeli vůbec ještě pomoci, čiší z filmu.
Zkrátka Synonyma patří k dílům, jež sice mají něco do sebe, jenže stodvacetiminutovou dávkou bezcílné vykořeněnosti v deštivém městě plném lidí, kteří nevědí, co chtějí, vyhánějí diváka ze svého artového ghetta.
