Cenu za jedinečnost by britský scenárista a režisér Harry Macqueen rozhodně nezískal. příběhů o poslední společné jízdě před blížícím se koncem už existuje spousta.
Ani fakt, že tentokrát čeká loučení dva dlouholeté homosexuální partnery, se dnes už nedá pokládat za průlom, tím spíše, že naprosto stejně by mohl účinkovat v případě páru smíšeného, lesbického, jakéhokoli.
Neagituje se tu ani nestýská na úděl menšiny, chválabohu. Road movie pro pokročilé s přiléhavou muzikou, něžnou melancholií, starým psem a dvěma vynikajícími herci vypráví o volbě, která se týká každého, kdo není na světě sám.
Tucci ztělesňuje toho, kdo zapomíná a ví, že demence se bude rychle zhoršovat. Proto chce stihnout důstojné rozloučení s blízkými místy i lidmi, dokud je ještě schopen o svém osudu sám rozhodnout – i proti vůli svého partnera v podání Firtha, pro něhož je snazší představa budoucí péče o nemohoucího než vyhlídka vlastní samoty.
 |
Film se tedy ptá, zda někoho dokážeme milovat natolik, abychom mu dovolili zemřít. Ale jakkoli tíživě to zní, Supernova navzdory názvu odkazujícímu k romantickému pozorování hvězd nebičuje diváka proudy uslzeného sentimentu.
Od prvních typických slovních přestřelek mezi řidičem a spolujezdcem dává najevo, že kýčovité výlevy jsou přísně vykázány ze scény. V britsky uměřené a na dva gaye soustředěné zmenšenině americké Země nomádů vroubí cestu humor tu prchavý, tu štiplavý, leckdy zraňující až šibeniční, ale za všech okolností nad věcí.
Nadto se některé vtipné glosy vztahují k anglickým reáliím, ať hrdinové charakterizují jistou společenskou skupinu stručnými slovy „umělci a levičáci“, nebo se ve voze odmítají řídit navigací, protože její hlas jim „zní jako Thatcherová“.
Obrazový zážitek dodávají málo známé přírodní scenérie či venkovské samoty jako z detektivek Agathy Christie, ale ani výprava se nevymyká z celistvého stylu, jenž jako by diktoval – hlavně nic překvapivého, nic nečekaného, nic rušivého.
Dokonce ani erotika se nekoná: Supernova vyzařuje pouze bezmeznou vzájemnou oddanost, zdrženlivost a ohleduplnost včetně velice důvěrných dialogů, které si dvojice nahrává.
Souboj, v němž se smířené čekání na nevyhnutelnost střetává s jejím aktivním odmítáním, má podobu inteligentní, vkusnou, tichou, taktní, neuspěchanou a žel i předvídatelnou.
Přesto sledování milimetrové souhry ústřední dvojice přináší vysloveně labužnický požitek. Jak napsal recenzent listu Washington Post, „Colin Firth a Stanley Tucci nikdy nebyli lepší a zaslouží si každičký superlativ, který byl o jejich výkonech napsán“.
Škoda jen, že na fronty před pokladnou kina nebudou zřejmě ani oprávněné pochvaly herců stačit. Komorní výlet na rozloučenou není totiž zrovna to pravé, co by zlákalo zejména mladší ročníky diváků, kterým téma Supernovy může zatím připadat ještě vzdálenější než souhvězdí, jejichž názvy začnou Tucciho postavě poznenáhlu vypadávat z paměti.
