Může tedy vyvolat záchvaty způsobené kontrasty světla. Ostatním však dokument uvedený citátem „Tisíce žijí bez lásky, ani jeden bez vody“ přinese silný smyslový zážitek.
Začíná se civilně, přípravou doprovodného orchestru či zvukařů, s nimiž Willem Dafoe v roli vypravěče žertuje, jestli už si zvykli na jeho sykavky. S prvními tóny však udeří smršť ohromujících obrazů zpěněných vodopádů, v nichž se potácí osamělý člun a pádlo kdesi ve víru.
 |
Název poněkud klame, nejde o jednu konkrétní řeku, nýbrž o její symbol spoluvytvářený momentkami toků z celého světa; od prvních dešťů, které po staletí tvarovaly krajinu. Výškové záběry ledových trhlin působí jako obří malířské plátno a úsporný komentář nechává působit hlavně obrazy; sice vzletným jazykem, když řeka „opěvuje svou cestu k moři“, ale hercův podmanivý hlas s ním ladí.
Jakmile pronese, že „řeka musí zdivočet“, je snímek dramatičtější než české hrané seriály, od létajících ryb po mohutné kaskády. Černobílé archivní unikáty se vracejí do historie záplav, sucha i staveb vodních děl, všemi odstíny vzápětí hraje řeka coby zdroj obživy, dětských her i posvátnosti pohřebních obřadů.
Moderní dobu pak reprezentují monstrózní akvaparky zastoupené bizarním výjevem, kde se v bazénu doslova a do písmene tísní hlava na hlavě; i s plovacími kruhy.
Režiséři Jennifer Peedomová, autorka Šerpy či Hory, a Joseph Nizeti bedlivě dbají, aby každý záběr měl svou kompozici a barevnost. Platí to dokonce i pro ekologické minimum shrnuté do teze „vody je v oběhu stále stejně, ale lidí přibylo“; toxické řasy či ostrovy odpadu tvoří omračující panoramata budící bázeň.
A jako příslib nadějné nezdolnosti přírody vtrhne osvobozená Řeka do finále odstřelem přehrady, kdy zažívá fascinující vzkříšení. Prostě pastva právě a pouze pro oči.
