Nadšení publika možná překvapí, když se vezme v úvahu, že film vypráví o reálném masakru v Srebrenici. Na druhé straně návštěvníci festivalu umějí ocenit naléhavost příběhu nominovaného na Oscara; jiná věc je, jak si Quo vadis, Aida? nyní povede v kinech.
Protože jednak nejde o příjemnou podívanou, jednak může vzbudit polemiky o jednostranném pojetí balkánského konfliktu, kde Srbové zosobňují výlučně arogantní brutalitu, kdežto bosenští muslimové bezvýhradně trpné oběti.
Ovšem sklon k tendenčnosti obhajují jednak sama fakta, jichž se snímek drží téměř v duchu dokumentární rekonstrukce, jednak titulní postava, jež logicky vnímá události očima vlastních zájmů milující manželky a matky dvou synů.
Učitelka Aida tlumočí pro OSN, jmenovitě pro nizozemské vojáky v takzvané bezpečné zóně, která však v krvavém létě 1995 nedokázala uchránit životy více než osmi tisíc mužů.
A zatímco Aida s nadlidskou sebekontrolou překládá jednotlivá jednání, snaží se zachránit alespoň své nejbližší – když už nemůže pomoci všem zoufalým sousedům před branami plné základny. Ve chvíli, kdy jejího velitele prosí o výjimku třeba jen pro jednoho ze synů, připomene se děsivé dilema Sophiiny volby.
Právě soukromý, zákulisní, svým způsobem komorní, o to silnější pohled odpovídá ženskému vnímání válečných hrůz, jaké zosobňuje i tvůrčí tým. Tedy režírující autorka scénáře Jasmila Žbanicová za takřka reportážní kamerou Christine A. Maierové a herečka Jasna Duričičová před ní.
Skoro by se chtělo říci, že jediná herečka, ostatní postavy totiž tvoří více méně komparz od generála Mladiče posedlého až propagandou po bezmocné velitele modrých baretů. Z davu utečenců se pak vydělují tu stařec, tu rodící maminka.
Lze namítnout, že Quo vadis, Aida? pracuje s citovým vydíráním a že s ohledem na známé historické skutečnosti postrádá prvek tajemství. Jenže k neodvratnému finále postupuje způsobem filmařsky bravurním a lidsky působivým.
Jakoby v přímém přenosu dorážejí ze všech stran davový chaos, panika, strach, úzkostlivá volání o pomoc, svým způsobem o protekci, na něž Aida musí odpovídat: „Já tady jenom tlumočím, babi.“
Všichni od ní chtějí zázraky, které nemůže splnit, přesto se nepoddává beznaději, ač ve zmatku kolem dojednaných evakuací se každý věcný okamžik spikne proti ní: stroj na výrobu kartiček pro spolupracovníky OSN je rozbitý, jejich seznamy proškrtané a srbské záruky bezpečného odchodu se s každým dalším zoufalým výkřikem ukazují být podvodné.
Drásavé detaily násilně rozdělovaných rodin – ženy s dětmi do autobusů, muži na náklaďáky bez návratu – jsou v závěru možná až zbytečně názorné, nicméně Aidě z bývalé Jugoslávie nikdy nevymizí ze vzpomínek – a tvůrci se zjevně snažili udělat maximum pro to, aby se varovné obrazy zaryly do paměti také ostatním.
