RECENZE: Post coitum, výkřik nudy

Režisér Juraj Jakubisko vždy tvrdil, že smyslem filmu je naplňovat diváka úžasem. Také tak chválabohu točil. Ale před premiérou snímku Post coitum, jehož režii převzal po autoru scénáře Marcelu Bystroňovi, filmař zvaný Fellini Východu náhle sdělil, že umění "má nastavovat zrcadlo".

Mahulena Bočanová ve filmu Post Coitum s Richardem Krajčem | foto: Bontonfilm

Ducha té poučky, minulým režimem hlásané a lidmi vysmívané, Post coitum nezapře. A to je průšvih.

Film „o hledání lásky za každou cenu“ spíše sám za každou cenu hledá moderní obal a senzační nátěr sexuálních lovů pro tuctovou moralitu: Nehoňte se za povrchními požitky, mějte se rádi něžně a závazně.

Post coitum

15 %

Česko, 2004, 100 minut

Režie: Juraj Jakubisko

Hrají: Jiří Langmajer, Richard Krajčo, Franco Nero, Lucie Vondráčková, Mahulena Bočanová

Svým způsobem sděluje něco podobného každý film, včetně snímků dobrých, tedy i předešlých Jakubiskových. Jenže Post coitum tak činí na základě scénáře, jenž je přehlídkou umělých náhod a hlavně dialogů, které se vyznačují mimořádnou hustotou banalit na metr filmu.

Neobratně spojují hrubosti se spisovnou češtinou a kvůli herecké nejistotě znějí ještě strojeněji - jako v televizním seriálu běžícím na pozadí děje, odkud si hrdinové půjčují jednu a tutéž srdceryvnou historku coby alibi pro vlastní citové prázdno. Což je jeden z mála autorských nápadů, kromě pokřiku dojemné dorostenky alias Lucie Vondráčkové na policisty Polibte mi podbřišek!

Bohužel postavy jsou charakterizovány - kromě postelových hrátek - právě jen dialogy. A když si vážně vyměňují věty jako „Všude je tolik milujících se párů, ale je té lásky opravdu tolik?“ nebo „Zikmunde, nenič to, je to dar, víš, kolik lidí dnes hledá lásku?“, rve to uši i bránici. Nad výprodejem frází nemohou zvítězit ani výteční herci Jiří Langmajer nebo Richard Krajčo.

Nejhůře však dopadl Franco Nero, na jehož nahotu, byť do půli těla, již opravdu není moc vábný pohled - a k tomu se má bahnit ve vzpomínkách zastydlého hippie. Když líčí, že „ve Woodstocku to byla jiná jízda“ či „mohl jsem být příbuzný Johna Lennona,“ člověka napadne - zase jeden film, který měl zůstat němý, jen s Krajčovými písněmi.

Něco se snaží zachránit Jakubiskovy obrazové hry, stylizované zlézání vrcholů nahými těly či „létání“ pod klenbou ateliéru. Často však jde o přímočaré symboly „reklamní prázdnoty“ doby: snobská auta, byty, kanceláře, bary se špinavými záchodky, kde si to náhodné známosti „rozdají na rychlovku“.

Vytvářet klipový obal, jen aby zastínil hluchý obsah, není důstojno režisérova jména. Nakonec nudí i ten čirý sex, na nějž film vábí, silněji zapůsobí jen ponižující dovětek „záchodkové“ scény a jediná normální reakce dvojice žen vůči zvrácenému muži.

Je-li Post coitum komedií, tvůrcům to nikdo neřekl. Patří spíše k filmům, které mohou skončit kdykoli - ale taky třeba vůbec nikdy, čímž hrozí závěrečná snůška kostrbatě narafičených tragédií, jako by pro devět hrdinů mělo jet devět sanitek. Svatba, pohřeb, boží znamení, zjevení nevinnosti se spojí ve zmatečný výkřik mravoličné nudy.

Mahulena Bočanová jako barmanka Messalina ve filmu Post Coitum.