RECENZE Osmdesát dopisů: Jeden nápad, jeden omyl

Prostou matematikou se dá osmdesát dopisů popsat následovně: skvělý nápad za sto procent, otravný „umělecký“ minimalismus srážející dojem k nule. Čistý průměr ze součtu nápadu a omylu tedy činí padesát.

Nicméně autorská prvotina režiséra Václava Kadrnky si nezaslouží odbýt jen konstatováním, že doplatila na studentský manýrismus, tedy na začátečnickou snahu za každou cenu se odlišit, vymezit, vytyčit nové cesty – aniž si rebelant připustí, že podobného objevování Ameriky mají evropské festivaly plné sklady.

Beznadějné bezčasí Oním nápadem, jímž Osmdesát dopisů skutečně vyniká, je obraz totality bez obvyklých plakátových znaků; velice věrný záznam jednoho všedního únavného dne stráveného na úřadech, z nichž se matka se synem snaží dostat povolení odjet za svým manželem emigrantem.

Osmdesát dopisů

50 %

ČR, 2011, 75 minut

Režie a scénář Václav Kadrnka

Hrají Zuzana Lapčíková, Martin Pavluš

Streamovací služby: Max (CZ zvuk)

Kinobox: 56 %

IMDb: 6.6

Nepochodují tu Lidové milice ani májové průvody, nevlají rudé prapory; přesto, či naopak právě proto z plátna doslova dýchá beznadějné bezčasí aparátu, s nímž nelze bojovat. Dá se jen – snad – utahat. Stohem papírů, potvrzení, doporučení, razítek, nenápadně podstrkovaných obálek. A ti dva, odhodlaná matka s civilním výrazem Zuzany Lapčíkové a dojemný teenager čili Martin Pavluš, mohou režim utahat jen odolnou trpělivostí beze stopy emocí.

To všechno film pocitově sděluje, ale bohužel vražednou metodou, která originální myšlenku obaluje vrstvami artových naschválů. Dlouhé záběry. Dlouhé ticho. Hoch v posteli, snídaně na stole, tatínek na fotografii, matka na cestě. Plný autobus, šedé sídliště, šedé předjaří, šedý plot. Za okny během jízdy pole a pole, ve zvuku útržky dopisů. Ještě než dojedou do města na své „vyřizovací kolečko“, půl kina odpadne.

Ano, nálada odevzdanosti účinkuje. Matka strčí syna do vrátnice a klepe na čísi dveře; o pár ulic dál totéž a pak znovu totéž; jedna velká série čekání. Ona se pohybuje jako stroj, cílevědomě bez jediného pohnutí; on je trpně vláčen, jako by vyloučen ze hry, v níž jde přitom hlavně o jeho budoucnost.

Film je pečlivý v reáliích: schody, dveře, telefony, čekárny se nacházejí v přesném poločasu rozpadu, jenž pamětníkovi přivodí lehkou depresi. Příznačně zachycuje i ty ponižující situace na úřadech, kde ortelu předchází dlouhé listování v dokumentech, načež místo rozhřešení úředník suše upozorní – Chybí kolek. A také lehce úsměvné okamžiky s chlapcovou výukou angličtiny dokládají onu nadlidskou soustředěnost na jediný cíl: pryč odsud.

Konečně film promlouvá i díky tomu, že obsahuje příjemně málo slov – s výjimkou kostrbaté konverzace s otcovými přáteli z ciziny. Ale promlouvá navzdory formálním schválnostem, nikoli jejich zásluhou, byť vedle Odcházení vykazuje Osmdesát dopisů více filmařských nápadů tam, kde si hraje s absolutní věcností – třeba při balení bot a salámů do kufru pro tatínka.

Zkrátka pro Kadrnku jako pro Havla platí: zbaví-li se té vzdorné festivalové hry na povýšené rádoby umění a podřídí formu obsahu, pak jeho příští film může být hodně zajímavý.