Jenže: pod filmovou prvotinou divadelníka Vladimíra Morávka je coby producent podepsán Čestmír Kopecký, a ten ví, že provokace může být u spřízněných diváckých duší tou nejlepší reklamou. Své soukromé společnosti dal název 1. veřejnoprávní, čímž nepřímo pošťuchuje Českou televizi.
Film natočený bez podpory Státního fondu kinematografie má štiplavý podtitul Komedie navzdory osudu a sebeironicky neskromný slogan „Nuda v Brně. Poslední tango v Paříži. Smrt v Benátkách.“ Také je černobílý. Schválně. A navíc předem hlásí, že vypráví vlastně jen o „tom“, přesněji o jediné noci, kdy se několik dvojic usilovně chystá k sexu, přičemž tu párek začátečníků může překvapit, zatímco zkušení borci selhat.
Když si odmyslíme všechny hravě rafinované tanečky kolem snímku, zbude mu ještě vůbec nějaký obsah, důvod, proč se na něj dívat? Kupodivu ano, a těch čistě filmových radostí není vůbec málo. V Nudě v Brně je vystižena nálada města, lepkavé hodiny v hospodě, kde v nekonečné smyčce uspává zaprášená televizní soutěž a kde štamgasti pozvednou hlavu jako jeden muž až k Večerníčku. Je v ní zvěčněna levná upocenost oblastních televizních inscenací, až se člověk leká, z kterého umělohmotného keře zaútočí Detektiv Martin Tomsa.
Servisní článekk filmu najdete ZDE. |
Je tam gedeonovsky věrný jazyk - debata na téma „s kolika ženami už jsi spal?“ připomene zlidovělý kolovrátek z Návratu idiota. Je tam formanovsky přesný smysl pro trapas, vždy dotažený nikoli s neherci, ale s málo známými výtečnými herci na umnou hranu smíchu a soucitu, jen zřídka k lacinější karikatuře. Jednu podobnost, jména kritiků, sdílí Nuda v Brně i s Kameňákem, jenže tady nejde o pomstu, nýbrž o hru, a to je pořádný rozdíl.
Vůbec nejvíce asi překvapí obrazová představivost debutujícího režiséra, vtělená třeba do „putovního“ motivu obyčejných rohlíků užitých na různé způsoby, od lekce bezpečného sexu po výtvarné zátiší jednohubek s mobilem. Díky takovým nápadům i kameře Diviše Marka dostává jinak komorně „televizní“ mikropříběh pravoplatnou vstupenku na velké plátno. Kromě toho humor, jímž nijak nešetří, se násobí společným vnímáním. Přinejmenším v několika dialozích, jako je přestřelka - Hledám signál. - Hledej, šmudlo. - Zmrzni!, se tady rýsuje možný zrod obdobného generačního kultu, jakým se staly „hlášky“ z Knoflíkářů, Samotářů či z Návratu idiota.
Bohužel Nuda v Brně nemá jejich celistvou čistotu, neboť její stylizace používá nadměrně průvodních komentářů, charakteristik, zcizování, odcizování, vysvětlování, glosování a dalšího zdobení - sice vtipného, ale na půdě hořké grotesky uměle rozbíječského. Druhá pochybnost se váže ke zrádnému černobílému formátu: nevadí sice, ale ani nijak zjevně nepomáhá. Dýchá z něho, že vznikl na přání, z osobní záliby. Coby pocta klasikům typu raného Miloše Formana působí černobílá důstojně, nicméně nutnost z ní nečiší, látka Nudy v Brně mohla klidně obstát i v „neumělecké“ barvě.
Fotogalerie |
Za herce, které přivedl, však Morávek zaslouží metál. Ústřední pár vycítí tu mez, kdy ještě nejsou slabomyslnými prosťáčky, jen dojemnými božími dětmi. Jan Budař umí s obličejem všechny triky Mr. Beana, Kateřina Holánová sype matce do kávy prášky na spaní s výrazem Maryšy křížené s Marfušou, ale pak při milování zkrásní jako víla. Škoda jen, že stejně dokonale prokomponované nejsou osudy „doprovodných“ párů, byť jejich představitelé jsou neméně sladcí v nečekaných polohách: Miroslav Donutil šíří strejcovský smutek, Pavel Liška s Filipem Rajmontem neskutečnou něhu a celý babinec hrdinčiných kamarádek smích křtěný hořem z rozumu.
Jistě, o smích tu jde především, a smích také účinkuje. Kéž by Nuda v Brně neshrnovala slovy i to, co napovídá v nekonečných variacích písně Všechno se stane dneska v noci: že osudovost má své vlastní hry a že všechno se může stát i zítra nebo nikdy.
Co o filmu řekli tvůrci
Vladimír Morávek, autor a režisér:
Jan Budař, autor a herec: Pavel Liška, herec:
Miroslav Donutil, herec: |
