Teo, Renata, Anna a Nikola, protagonisté dokumentu Nic jako dřív, který se dostává do kin i na HBO, si zvykli problémy přehlížet, oddalovat a házet na jiné. Vyhlídky studentů učebních oborů v pohraničním městečku vidí černě.
„Kde se chytnu jako zahradník? To je obor pro debily,“ prohlašuje mladík a budoucí servírka smete matčin údiv, co ji ještě nenaučili: „Jsem na škole ve Varnsdorfu, tak co čekáš?!“ Způsob tamní zábavy pak vystihují dívčí výroky „Jsem úplně na šrot“ či „Zase přišel zfetovanej“.
Směs bezstarostnosti a bezvýchodnosti připomíná náladu hraných Poupat, ale Lukáš Kokeš a Klára Tasovská natočili dokument, a to mimořádně autentický; také za něj dostali uznání poroty festivalu Jeden svět. Všichni aktéři vystupují před kamerou až neskutečně přirozeně, skoro by se dalo říci, že se s radostí předvádějí včetně milostných intimit, hádek i mejdanů. Jako by si vychutnávali pozornost, které se jim jinak zřejmě příliš nedostává kvůli rodinným a sociálním poměrům, jež občas zmíní: „Nedají mi ani peníze na šampon a šminky.“
Jen jazyk zhrubl
Samozřejmě jde jen o generační výsek, byť třeba mudrování, že „dnes je image všechno, image prostě musíš mít jako herci a zpěváci“, se zdá být společnou novou vírou. Na druhé straně však mezi hrdinkami, ať jedna vynechává školu, protože vypomáhá matce v baru, nebo dvě spolužačky na brigádě v Řecku zaspí kvůli nočním radovánkám, stále panuje důvěrnost holčičích debat o lásce z dob internátních Housat; pouze jazyk zhrubl.
Škoda jen sestupné křivky, protože ve stavbě tří kapitol je hned první příběh zároveň nejsilnější. Jeho protagonista zosobňuje ukázkového rebela bez příčiny, z jehož postojů čiší, že postrádá vzor, cíl, usilovnost, a jak sám uznává, „prostě nemám zodpovědnost“. Zato charisma mu nechybí. Právě on spadne do dospělosti první a rovnou po hlavě, když se má postarat o těhotnou přítelkyni. Ještě včera řádil na pusté silvestrovské ulici. A teď montuje postýlku.
