RECENZE: Hřebejk rezignoval v lehce televizní Nevinnosti na humor

Před několika dny vstoupil do kin jedenáctý společný film dvojice Hřebejk – Jarchovský. Jmenuje se Nevinnost a výbuchy smíchu rozhodně neslibuje.

Po léta mnozí kolegové záviděli Janu Hřebejkovi dvorního scenáristu Petra Jarchovského, zručného zástupce u nás nedostatkového řemesla. Ale i siamská dvojčata zpravidla dospějí k okamžiku, kdy je čeká radikální řez – a nejnovější společné dílo tandemu naznačuje, že by operace pomohla. Víc asi Hřebejkovi, jehož vnímavá režie tu scénář převyšuje.

Pasti scénáře

Od doby, kdy opustili šabachovské retrolátky (s výjimkou komedie U mě dobrý), začali Hřebejk s Jarchovským novou kapitolu. Vesměs současné látky neodvozují od jedinečné postavy, nýbrž od trendů, případů, společenských jevů, módně řečeno od fenoménů. Až do nich dosazují své hrdiny, takže konstrukce z výsledku čiší. Sice tak "zevropštěli" a "zfestivalověli", ale uzavřeli se v kruhu a hlavně až nebezpečně zvážněli.

Nevinnost

60 %

CR, 2011, 98 minut

Režie: Jan Hřebejk

Hrají: Anna Geislerová, Ondřej Vetchý, Anna Linhartová, Zita Morávková, Hynek Čermák

Kinobox: 69 %

IMDb: 6.8

Nevinnost téhle metodě odpovídá. Není tak tezovitá jako Kawasakiho růže a díky bohu se od politické morality přesouvá k detektivce, ale staví na témže principu. Opět zkoumá i relativizuje vinu či nevinu, varuje před povrchními soudy a sleduje bohatou, váženou a navenek harmonickou rodinu, jež během chvíle spadne na dno a zpod rozbité fasády ukáže netušené jizvy. Samozřejmě konstruktéři nezapomenou ani na trik dvojitého zvratu – a divák ví, že na něj nezapomenou, takže tajemství a překvapení, dva pilíře žánru, neúčinkují naplno.

Což by nevadilo tolik jako motivy, které účelově, nikoli účelně ilustrují různé páchání dobra, počínaje postiženým dítětem policisty, jejž hraje Hynek Čermák, a konče nemocniční klaunkou v podání Ani Geislerové. Naštěstí právě tihle dva filmu kralují herecky; ostatně od herců se Hřebejk dočkal tradičně oddané podpory, jako by mu chtěli pomoci v souboji se zrádnými literátskými pastmi scénáře.

Některé režisér zdárně minul, ale párkrát v nich uvázl – jako v hrdinčině neúměrně dlouhé zpovědi s melodramatickými výrazy. Což je daň za onen dvojí zvrat.

Dva filmy v jednom

Nevinnost totiž tvoří vlastně dva žánrově odlišné filmy. Začíná detektivkou, v níž je Ondřej Vetchý coby uznávaný dětský lékař, filmový švagr Geislerové, manžel velice zajímavé Zity Morávkové a zeť úsporně přesného Luďka Munzara nařčen ze zneužití nedospělé pacientky – dokonalé lolitky v podání Anny Linhartové. Jeho případ vyšetřuje Čermákův kriminalista, kterého obviněný kdysi zasáhl na nejbolavějším místě.

A pak je tu „druhý film“, tak trochu rozervaná telenovela, vztahem dvou sester lehce připomínající britské Pokání – to je však lépe napsané, s osudovostí drtivě přirozenou, nikoli vnucenou.

Ani v Nevinnosti nechybí typický znak „nové vlny“ tvůrčího dua, až čítankově okatý sociální kontrast. Zálibný popis žití nóbl rodinky se staví proti poldovu párku s rohlíkem; lékařova kauza má protipól v šéfovi gangu se zuboženými dětskými prostitutkami, kterým film věnuje nejbrutálnější okamžik.

Sdělení je někdy banální, jindy účinné, ale vždy příliš zjevně chtěné. Občas do jazyka vklouzne přepjatost jen pro efekt: když detektivova exmanželka sráží jeho sexuální sebevědomí nebo policisté dávají najevo svou profesní otrlost.

Nicméně rodinná krimi je pořád opravdovější i napínavější než minulá politická a herci tančí mezi nášlapnými minami některých knižních dialogů se spásnou samozřejmostí. Všichni – a především Geislerová, jež projde proměnou od otravně pozitivní domácí víly dobrodějky přes vlastní pochybnosti až k výbušné hysterii.

Zjednodušeně řečeno, Nevinnost přináší obsahem zdramatizovanou sociologii a výrazem televizní civilnost, z níž režie vykouzlí i hororový nádech. Slušela by cyklu Novy Soukromé pasti, ale v kině má omezené šance, tím spíš, že takřka rezignovala na humor.

První diváci se už na internetu dohadují, co jí tvůrci vlastně chtěli říct. To je správná otázka. Pokud Nevinností vzkazují, že pod svícnem bývá tma, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě, a že není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu, je to málo. Od toho máme právě přísloví.