Typicky žánrový snímek totiž vyzařuje největší sílu, dokud na širokém plátně není živého človíčka kromě Willa Smithe coby doktora, jenž snad jako jediný přežil světovou epidemii smrtícího viru.
A naopak začne upadat, jakmile na hrdinu hledajícího protilék vycení pochroumaný chrup první strupovitý zombík. Za což režisér Francis Lawrence vděčí hlavně dvojici scenáristů, kteří jako by si v půlce příběhu řekli – Poslyš, mě už to nebaví, rychle to nějak uzavřeme a jdeme na pivo.
Trosečník a pes
Vyprávění startuje rychle a po americku prostřednictvím televizních zpráv, v nichž Emma Thompsonová coby lékařka vysvětlí svůj objev spásného viru. Vzápětí podtitul „Tři roky poté“ ukáže svět, z nějž jasně čiší, že se virus jaksi nepovedl.
Působivá pustina New Yorku, již tvoří vraky, ruiny a hejna ptáků, žije podle nových pravidel. Bez hudby, jen se zvuky panenské džungle se ve výtečně snímané scéně náhle vynoří stádo zvěře – a lovec. Jeden muž, jeden pes, jedno auto, jedna zbraň, sami na světě; to je pocitově, filmařsky i herecky slibný začátek.
Smith hraje novodobého Robinsona, jako by si nastudoval Trosečníka v podání kolegy Toma Hankse. Drží se denních rituálů, aby unikl malomyslnosti: hovoří se psem, „kupuje“ jídlo a DVD s filmy v prázdných obchodech i bytech, hraje golf na letadlové lodi, vysílá do éteru, posiluje, pracuje v laboratoři.
A na noc se opevňuje proti vetřelcům, načež se mu ve snu vracejí vzpomínky na paniku při karanténě – davovou scénou na mostě režisér marně opisuje Válku světů – a na osud rodiny.
Bafání a kázání
Ale samotář v obřím prostoru westernové krajiny plné pastí ztratí kouzlo, jakmile sci-fi přejde v horor s nejlacinějším strašením, totiž „bafáním“ zpoza rohu; navíc zmutovaní zombíci včetně pekelných hafanů připomínají béčkovou parodii bez humoru.
Zjevení lidí sice přinese jeden vtipný nápad se Shrekem, ale taky hromadu kázání o víře. A pak už přijde obléhání, krev, střelba, výbuch, oběť, poslání, spasení. Jen jedno hollywoodské klišé neplatí: že ženy, děti a psi mají vystaráno.
