RECENZE Bathory: Nejdražší ano, nejlepší ne

V ideálním světě by Juraj Jakubisko dostal tři sta milionů korun jako bianko šek bez závazků, hodil by za hlavu koproducenty, podmínky, připomínky i historická fakta a natočil by čistě pro potěchu srdce i smyslů třeba fantaskní pohádku. Nebo thriller. Nebo romanci. Nebo detektivku.

Ale žijeme v reálném světě, a tak Bathory představuje typicky evropský film ve stylu ode všeho trochu. Není špatný, ale je obtěžkaný rozumářstvím; obsahuje méně Jakubiska ve smyslu lehkosti, poezie a fantazie, zato více popisování, vysvětlování a uvádění do souvislostí. Chybí mu klíčový dramaturg – desítky kibiců z každé země totiž vyjdou ve výsledku nastejno jako rádce žádný.

Bathory

70 %

Slovensko/ ČR/ VB/ Maďarsko, 2008, 138 min.

režie: Juraj Jakubisko,

hrají:Anna Frielová, Karel Roden, Vincent Regan, Hans Matheson, Deana Horváthová

Kinobox: 59 %

IMDb: 5.8

Bathory rozhodně neznamená průšvih, vyzařuje spoustu nepopiratelného řemesla a energie, každá koruna z rekordního rozpočtu je znát, jenže nejdražší nemusí být nutně nejlepší. Podívanou zrazují tři slabiny.

Zaprvé výchozí záměr, totiž očištění krvavé hraběnky: prozaická „pravda“ baví už z podstaty méně než vzrušující legenda. Zadruhé přílišná epická šíře příbuzná spíše seriálu, včetně přemíry postav zasazených jen zběžně do mozaiky: nutně se pak střídají pasáže zbytečně doslovné se zkratkovitými skoky. A zatřetí, překrásně komponované obrazy, byť někdy hraničící s manýrou, sráží z oblaků na zem obsahová plochost informačních dialogů, obzvláště v českém dabingu.

Působí až dojemně, jak úporně a důsledně snáší Jakubisko argumenty k hrdinčině obhajobě. Jenže do žánru historické detektivky Bathory vstupuje až v půli vyprávění, s příchodem dvou mnichů-detektivů, a zase z něj uhýbá zpět k dějepisu.

Podobnou past nastražily Miloši Formanovi Goyovy přízraky: čím větší má film potřebu něco proklamovat, tím méně zbude z jeho podstaty. A tou, jak prohlašuje jasnozřivě sám Jakubisko, je naplňovat diváka úžasem.

Úžas Bathory nebudí; je taková, jak si ji divák uměl představit. Solidní a pracná, to se nedá upřít, čiší z ní krev, pot, slzy a ctižádost, což ji výrazně odlišuje od běžné české produkce. A k reálným šedesáti procentům hodnocení se přidá dalších deset za okamžiky, kdy z plátna zajiskří starý dobrý Jakubisko s přirozenou souhrou humoru a poezie. Leč divák si je musí vysedět.

Film startuje obrazem dnešních trosek čachtického hradu v krajkoví sněhu – s krkavci, krysami, lebkami a dalšími žánrovými ornamenty; poté vypravěč začne dlouze líčit své svědectví o Alžbětě Báthoryové od dětských zásnub po osamělou smrt: ve třech kapitolách. -

Byla Báthoryová vražednice, nebo světice? Čtěte zde.

První vede hrdinku přes manželovu brutalitu k románku s malířem Caravaggiem, ve filmu nudně ukázkovým manekýnem. Na plátno však přináší efektní kontrast modrých benátských růží s rudou krví, zatímco Alžbětin manžel má k dobru ohlušující bitevní scény.

Film má vlastní klip

Nicméně skutečně silný Pan herec je v Bathory jen jeden, a to Karel Roden v roli hrdinčina protivníka Thurza, což je svým způsobem kardinál Richelieu, našeptávač Jago a milostný slídil v jedné osobě.

Titulní představitelka Anna Frielová mu slušně sekunduje ve chvílích vzájemného dusna; je však úchvatnější po stránce fotogenické než herecké. Popravdě Deana Jakubisková v roli bylinkářky ji výrazově zastiňuje.

A navíc Jakubisko své hrdince coby veskrze oddaný advokát dělá medvědí službu, neboť výjevy až pohansky křiklavé jí sluší líp než věcné rozumové důkazy v její prospěch či únavné předivo mocenských intrik, jímž prochází bezmála jako svatá Angelika. Alžbětě sice režisér pomáhá, filmu však škodí každou další „vědeckou“ vysvětlivkou popírající její démonickou pověst.

Z prózy standardního historického životopisu se občas jako blesk vynoří nádherný útok oslnivé filmařiny – v hororových prvcích a zejména v okamžicích něžné nadsázky, třeba s nahým malířem v polích či při milování v tančící zpovědnici.

Ano, tohle je pravý kouzelník Jakubisko, kdykoli nepotřebuje cpát před kameru únavné zástupy ženských vnad nebo povšechný vesnický komparz. Jako celek však Bathory působí na Jakubiska trochu svázaně a zkrotle, bez někdejší zběsilosti a hravé nezávaznosti. Svou hraběnku bere smrtelně vážně.

Což neplatí o tandemu Mádl – Polívka v rolích potulných řeholníků z druhé kapitoly, kteří by až příliš připomínali duo pátračů ze Jména růže, kdyby jim nepřidělil lehounce úsměvnou podobu z rodu snílků a k tomu rozkošné hračičky „sportovních“ vynálezů.

Rozplizlá hudba a klišé

Jenže ve třetí kapitole nejen postavy mnichů postihnou nelogické zkratky, zatímco naopak přebývají klišé v sestřihu vzpomínek. A mnohá silná místa zeslabuje hudba rozplizlá v nicneříkající všeobecný majestát.

Jako vždycky u Jakubiska zkrátka i v Bathory platí, že v obrazech má silnější zbraň než ve slovech. Jestliže si zvolil pojetí polemiky s bájí, které se beze slov neobejde, dobrovolně se o část své munice připravil. Pořád je to úctyhodný boj, ale stejně se člověk místy nudí, a dokonce se přistihne při kacířské myšlence, že se půjde rád podívat na slibovanou čachtickou paní podle Zdeňka Trošky – tu pokleslou krvavou báchorku bez svazujících ambicí.