RECENZE: Žena ve vodě: dobrý nápad, jinak ptákovina

Před sedmi lety natočil Manoj Night Shyamalan Šestý smysl: rázem se proslavil, zbohatl a koupil bazén, o jehož záhadných obyvatelích vymýšlel báchorky pro své děti. Tak vznikla Žena ve vodě.

Dvě věci umí Manoj Night Shyamalan zcela nepochybně: točit a strašit. Platí to přesto, že sled jeho filmů od Šestého smyslu přes Vyvoleného, Znamení a Vesnici vykazuje po obsahové stránce spíš sestup než vzestup; kam taky po Šestém smyslu dál stoupat?

Žena ve vodě

60 %

USA, 2006, 110 min.

režie a scénář Manoj Night Shyamalan,

hrají Paul Giamatti, Bryce Dallas Howardová, Bob Balaban, Jeffrey Wright,

Kinobox: 61 %

IMDb: 5.5

A platí to i pro Ženu ve vodě - tedy alespoň originální nápad a filmařská bravura. Jinak je to s prominutím naprostá ptákovina.

Režisér spasitelem...
Shyamalan v podstatě Alenku v říši za zrcadlem nahradil vílou ve světě pod bazénem. Jako bonus přidal skvělého Paula Giamattiho coby údržbáře moderního obytného komplexu, který v přívodních šachtách bazénu objeví křehkou vodní nymfu, jíž zlí démoni brání v návratu do pohádkového domova. Se sousedy, jejichž budoucnost umí víla předjímat, luští sled tajemných kódů k její cestě zpět a chrání ji před nepřátelskými běsy.

Takže pohádka? V podstatě ano; a jako taková obsahuje více řečí než napětí, což naznačí už kreslený úvod s půvabně stylizovanými znaky, ale také dlouhými vysvětlivkami.

Pak následuje groteska, v níž Giamattiho dojemný, nikoli však karikovaný hrdina udolává brouka smetákem za dvojjazyčného jekotu nájemnic, a vzápětí rychlý průlet dalšími byty. Žijí tu snaživý svalovec, svůdná studentka s asijskou matkou, důstojný pán, drogová parta mudrců - a také filmový kritik, který zasmušile rozebírá věčná klišé a na němž se Shyamalan vyřádil opravdu krutě.

Zato sám sobě režisér přidělil roli spasitelského intelektuála, muže pochopeného až posmrtně, jehož myšlenky změní svět - jako by indický rodák Shyamalan toužil po úloze nového Gándhího. Snad odtud se rodí onen kazatelský tón předešlých filmů, který v Ženě ve vodě dál sílí až k banalitám typu „věřte zázrakům jako děti“.

Samozřejmost, s níž obyvatelé domu přijmou rusalku v bazénu coby zcela běžný úkaz, nastolí příjemnou náladu na pomezí pohádky a fantasy, kdežto thrillerové prvky se drží obehraných receptů. Hrdina hledá Vyvolené pomocí bájí jako z Pána prstenů či stop v duchu Šifry mistra Leonarda, naštěstí s humorem, jenž jiskří od překladů z čínštiny po mobilu až po „hlas Boží skrze křížovku“.

... a kritik k sežrání
Od Shyamalana se však čeká hlavně rafinované strašení. Snová bytost nořící se za noční mlhy z chlorované vody ultramoderního bazénu vytváří vděčný efekt, navíc se herečka Bryce Dallas Howardová vyjímá stejně asexuálně i na Giamattiho klíně: jako bezbranné ztracené dítě, takřka průsvitné, neskutečné stvoření.

Funění a šustění v trávě uprostřed současné městské výstavby má také svůj zvláštní půvab, ovšem jen do chvíle, než kamera ukáže démonické příšerky v jejich plné kráse, vlastně ohyzdnosti.

Nejlépe režisérovi vycházejí okamžiky ještě neviděné, teprve tušené hrozby. Tu selže baterka, tu zrcátko, všední rekvizity, z nichž se mohly stát nadpřirozené zbraně civilních drakobijců. Na druhé straně však Shyamalan neváhá oprášit ukázkové klišé - dokonce dávnou tragédii doktora, jenž už se bojí být léčitelem.

Popravdě řečeno není divu, že zábavnou postavu kritika, jenž by mu podobné výtky suše vmetl do tváře, předhodil režisér ve svém filmu do slova a do písmene k sežrání. Ani vyřizováním účtů po vzoru Michala Viewegha či Zdeňka Trošky však Shyamalan nezastře, že Ženou ve vodě předkládá dětskou variantu Vesnice, nádhernou filmařinu sloužící kostrbaté historce s ušlechtilými frázemi.