Logicky se vnucuje srovnání s rovněž premiérovým Janem Palachem, který sice o titulní osobnosti také nesdělí nic objevného, nicméně ve scénách ze soukromí, zejména v konfrontacích s matkou v podání skvostné Zuzany Bydžovské, alespoň hledá zajímavé portrétní rysy.
Kdežto v případě Dubčeka jsou právě rodinné výjevy nejprázdnější, téměř jalové, ač mimo jiné proto, že představitelka Dubčekovy manželky Táňa Radeva se nemůže ve výrazu s Bydžovskou měřit.
A ještě jedna podobnost se nabízí. Nejen kvůli tomu, že si Jiří Zapletal zopakoval v Dubčekovi roli Josefa Smrkovského z Českého století, působí snímek jako jedna kapitola z daného cyklu, účelově přetočená epizoda Musíme se dohodnout.
Z trojice scenáristů Dubčeka dva u filmu debutují a režisér Laco Halama podle slovenských médií dostal k dispozici dost omezený čas i prostředky, nicméně to ještě není důvod, aby vystavěli modelovou strukturu ve stylu naučeného divadla oživlých loutek. Včetně typicky školáckých pomůcek, počínaje vypravěčským komentářem hrdiny a konče archivními berličkami.
„Bylo pro mě důležité si osobu Dubčeka bezvýhradně obhájit. Lidsky, protože politicky to pro mě bylo velmi komplikované,“ prohlásil Jastraban o své postavě symbolu nadějí obrodného procesu, které ukončily tanky. Nepřímo tak naznačil, jak nejednoznačně bývá Dubček vnímán: ačkoli zosobňoval takzvaný „socialismus s lidskou tváří“, pořád to byl „jeden z nich“, tedy komunista.
Rovněž ve filmu, jehož rámec tvoří Dubčekova poslední cesta se služebním řidičem do Prahy, z hrdinových úst zazní zahořklé poznámky, že „nikoho už dneska nezajímá šedesátý osmý ani socialismus“. Z 90. let se Dubček vrátí do jara 1968, kdy je věčně u Brežněva na koberečku, načež líčí, že „Biľak s nimi souhlasil“, a v rozčilení si rozpálenou hlavu chladí pod vodovodem.
Popisnou mozaiku vesměs politických deklamací typu „inteligence chce všechno hned“ rozsvítí pouze výjev z plovárny, který postihne tehdejší Dubčekovu popularitu zvíci rockové hvězdy, a pak vypjatá nálada osudové noci s příjezdem armád, kdy Vasil Biľak vyzývá „Tak mě lynčujte“, Gustáv Husák telefonuje „Jsme s tebou“ a pod okny demonstruje až směšně úsporný komparz.
Sice ani tady, ani při jednáních v Moskvě nevyjde najevo žádné překvapivé zjištění, nicméně tam, kde má film vnitřní napětí, dává zapomenout na nudu plynoucí z filmařské i herecké konfekce. Nad ní stojí výtečný Jastraban, jehož zaskočený Dubček jako by měl neustále na krajíčku; jenom působí až příliš oduševněle, bezmála aristokraticky. A když po návratu z Kremlu pronáší do rozhlasu proslulý poraženecký projev, získává herec pro Dubčeka sympatie i u těch, kdo nevidí důvod jej oslavovat.
Z normalizačních dob se do filmu dostane krátká ilustrace, z polistopadové éry zklamání z pomlčkové česko-slovenské války. A povšechný portrét se nakonec smrskne na prvoplánový slogan „věřil jsem, protože věřit je lidské – a naivní“.
