RECENZE: Favorit Oscarů Drive My Car plyne rychle, přestože má tři hodiny

Paradoxní jev: zatímco u mnohých tříhodinových akčních komiksů začne člověk už v půlce šilhat po hodinkách, navenek neefektní snímek Drive My Car při stejné délce napětí naopak stupňuje, takže čas jako by plynul rychleji.

Navíc si připsal oscarovou kuriozitu, vedle scénáře a režie má nominace jak za nejlepší film, tak za nejlepší mezinárodní film roku, což je pro japonský příběh unikát. Američtí akademici si s pravidly museli hodně lámat hlavu.

Hrdina totiž zkouší v Hirošimě ruskou klasiku, Čechovova Strýčka Váňu, v několika jazycích. Herci, jež si vybral v konkurzu, mluví japonsky, korejsky, anglicky a dokonce v korejské znakové řeči; přitom výsledná inscenace působí naprosto přirozeně.

Ale hlavně tady nejde o divadlo, přestože v popředí stojí uznávaný herec a režisér se zvláštní metodou: při řízení milovaného auta poslouchá stále dokola dramatikův text, jejž namluvila jeho žena. Než před dvěma lety zemřela a než mu hostitelské divadlo vnutilo mladou profesionální řidičku.

Omyl, ani romantická banalita se tu neurodí. Režisér Rjúsuke Hamaguči, který vyšel z motivů tří povídek Harukiho Murakamiho, důmyslně dráždí divákovu zvědavost. Vše, co se odehrálo před ztrátou manželky, včetně její nevěry s mladým hercem a zejména jejího zvyku vyprávět při sexu bizarní příběhy na pokračování ve stylu temnější Šeherezády, vetkne do čtyřicetiminutového prologu. 

Teprve pak nasadí „úvodní“ titulky a představitel hlavní role Hidetoši Nišidžima, spojující až kosmopolitní charizma se střídmostí výrazu, začne slupku po slupce svlékat jednotlivé vrstvy tajemství nejen vlastní minulosti.

Zdánlivě okrajové střípky z úvodu pak zpětně zapadnou do skládačky, v níž se pod skořápkou zdvořilé zdrženlivosti hromadí dusno hrozící výbuchem, neboť hlavní roli v představení svěřil režisér právě někdejšímu milenci své ženy.

Ovšem i modelová situace „milenec neví, že manžel ví“ najde v nevšedním filmu nevšední vyústění bez hysterie a tichá svědkyně za volantem k němu přidá vlastní zkušenost; stejně jakoby nezúčastněně.

Postupné sbližování šoférky a pasažéra vzdáleně připomene Řidiče slečny Daisy; počáteční despekt se drolí, odstup však zůstává - „Můžete čekat v autě, když je zima“, až jej prolomí překrásný symbol, kdy divadelník povolí ve svém hýčkaném voze kouření a střešním okénkem zazáří nočním městem dva ohníčky cigaret jako osamělé lidské majáky.

Drive My Car

75 %

Japonsko, 2021, 179 min

Režie: Rjúsuke Hamaguči

Předloha: Haruki Murakami (povídka)

Scénář: Rjúsuke Hamaguči, Takamasa Óe

Hrají: Hidetoši Nišidžima, Tóko Miura, Masaki Okada, Reika Kirišima, Perry Dizon, Yoo-rim Park, Dae-Young Jin, Satoko Abe

Streamovací služby: HBO Max (CZ titulky)

Kinobox: 76 %

IMDb: 7.6

Některé motivy, třeba večeře v rodině němé korejské herečky, se zdají být nadpočetné a jejich prodlužování až rafinovaně rituální. Jenomže Drive My Car patří k filmům, které se za trpělivost a vnímavost bohatě odmění. Počínaje silnou pointou Šeherezádina posledního příběhu a konče divadelní zkouškou v parku, kde se čistě pocitově odehraje malý zázrak.

Každý v sobě neseme nějakou vinu a vykoupení si můžeme dopřát pouze navzájem, aspoň tím, že se z ní přes sebekontrolu uzavřenosti vyzpovídáme, vzkazuje mezi řádky nesentimentální oscarový kandidát. Čechovovo „Co dělat, musíme žít“ k němu sedne jako ulité.