Zaprvé, ze snahy o rodinný portrét uhýbá k portrétu politickému. A zadruhé, nejslavnějšímu z bratrů sám nahrává na smeč, jestliže režisér Tomia Okamuru nejprve natáčí a pak teprve žádá o jeho souhlas. To je totiž přesně postup, který z předsedy kontroverzní strany dělá v očích jeho příznivců oběť štvavých médií – a je fakt, že on toho umí skvěle využít.
Z pohádkové paralely „žili byli bratři tři“ tak vlastně zbyli jen bratři dva, protože Tomio Okamura se objevuje pouze v záběrech z jiných veřejných akcí. Oba zbylí naopak s filmaři spolupracují, starší Hayato Okamura coby křesťanský demokrat, jenž však v politice zatím neuspěl, a nejmladší Osamu Okamura, profesí urbanista, který tady v podstatě plní úkol nejmladšího z literárních Bratrů Karamazových, tedy smiřovat. I když marně.
Zatímco dva starší sourozenci spolu vůbec nemluví, nejmladší líčí: „Já se bavím s oběma, nemá cenu se hádat.“ Současně však přiznává, že sám nevolí ani jednoho z nich, u Tomiovy strany mu vadí protievropanství, u Hayatovy postoj k menšinám, „protože jsem gay“.
Leccos o rodinných vazbách naznačí historie: jeden dědeček moravský, jeden jihokorejský, otec zůstal v Japonsku, když se matka s dětmi vrátila do vlasti, „ale dvakrát do roka za námi létal a nikdy se nerozvedli, až do její smrti“. V obou zemích si připadají vlastně jako cizinci, nicméně každý z bratrů pracuje s daným pocitem jinak.
Hayato Okamura tvrdí, že se dlouho držel zpátky, ale když i jeho děti kvůli Tomiovi slýchaly ve škole různé poznámky, rozhodl se chránit čest tradičního křesťanského rodu z matčiny strany. „Oni tak řvou,“ glosuje s tichým úsměvem bratrovy stoupence, ovšem jeho vlastní zdvořilost působí navenek jako odevzdanost, ne-li slabost. Příznačně to popíše jeden z občanů, s nímž se dá Hayato do řeči: „Vy jste příjemný, slušný člověk, ale váš bratr má pravdu.“
Bratři OkamuroviRežie Filip Remunda, účinkují Hayato, Tomio a Osamu Okamurovi |
Osamu zase podpoří Romy, kteří protestují proti výrokům SPD, ale jinak má vlastní svět, jejž charakterizuje výrokem „architektura města je taky politika, politika prostoru“. Evropan nové generace, jenž tleská zahraniční stavbě minaretu vedle metra, hovoří ochotně, ale zdrženlivě; když s nejstarším u čaje komentují Tomiův volební úspěch, je to právě Osamu, kdo se snaží o neosobní, vyvážené soudy. Jako by si povídali dva politologové.
Ani rodina Okamurova zkrátka nepustila filmaře do svých třináctých komnat, což snímek bohužel nahrazuje větší dávkou předvolebních i povolebních, očekávaných motivů tuzemské politiky. Nicméně i jako nedokonalý pokus má dokument svou cenu, už pro ten ponižující kolovrátek věčných otázek „Nejste vy bratr Tomia Okamury?“
