RECENZE: Schůze a zase schůze. Koho volá odborářský western Do boje

I bez titulků by bilo do očí, že přírůstek našich kin Do boje, zástupce žánru takzvaného „rétorického dramatu“ v režii Stéphana Brizého s Vincentem Lindonem v hlavní roli odborového předáka, nemohl přijít odjinud než z Francie.

Záběr z francouzského filmu Do boje | foto: Diaphana Distribution

A zřejmě také nikde jinde nemůže počítat s větší diváckou podporou. Protože „rétorické drama“ znamená v podstatě schůzi, přičemž konverzaci budovanou z protichůdných třídních pozic vedou natolik hodní dělníci a natolik zlí podnikatelé, že už chybí jenom Marxův Kapitál v závodní knihovně.

Pracovně právní spor je následující: před dvěma lety se francouzská pobočka německého koncernu dohodla s jedenácti sty zaměstnanci, že jim výměnou za snížení platů zajistí zaměstnání na pět let. Navzdory slibům i ziskům se však centrála rozhodla místní výrobu ukončit, což dělníci odmítají. Takže stávkují, blokují sklady i stroje, demonstrují před nervní kamerou, která má navodit dojem sociální reportáže, a hlavně vyjednávají.

Jednání ovšem z podstaty věci hraničí s nekonečnou smyčkou rozhlasové hry v kruhu, protože žádná ze stran ani nemá nové nápady, ani nechce ustoupit. Zástupci podniku ujišťují, že „nás to bolí stejně jako vás“, odboráři chtějí mluvit s prezidentem, a třebaže před soudem svou kauzu prohrají, pokračují ve vzpouře. Lindon coby jejich mluvčí představuje příkladného westernového hrdinu, ať plamenně hovoří, počítá peníze z podpůrných sbírek, nebo kráčí v první řadě protestů.

Do boje

50 %

Francie, 2018, 113 min

Režie: Stéphane Brizé

Scénář: Stéphane Brizé, Olivier Gorce

Hrají: Vincent Lindon, Jacques Borderie, Bruno Bourthol

Kinobox: 66 %

IMDb: 6.9

Divácký zážitek plně vystihuje jedna z replik „samé řeči, nic se nepohnulo“. Výjimku tvoří přetlačování s policií jako v přímém přenosu či rozkol ve vlastních řadách, kdy svého předáka nazvou někteří dělníci „hvězdou“ a vrátí se do práce s vidinou odškodnění. Z pohledu snímku zrádní stávkokazové, ovšem pro leckterého zdejšího diváka může odstupné ve výši 25 tisíc eur znamenat hodně zajímavý argument.

Ale ať člověk vnímá film Bez boje politicky zleva, či zprava, umoří jej kolovrátkem hesel „Musíme zůstat jednotní!“. Coby praktická příručka dokládající, jak vypracované metody mají odbory ve Francii a kolik adrenalinu si užijí, se snad může hodit. Ale koho přivolá do kina?