Přízračná krajina utopená v tiché mlze odlehlých samot opravdu tradičně uhraje značný díl pocitového zážitku, jejž násobí málomluvná věcnost, očekávání a ohrožení.
Režisér Valdimar Jóhannsson si navíc napsal bezesporu originální scénář. Nicméně bizarní až chorobně úchylný příběh, jenž osudovými motivy odkazuje k folklórní báchorce, volá po psychiatrovi.
Hrdinka, kterou představuje Noomi Rapace, žije s manželem na ovčí farmě. Pouze oni dva sedí u stolu, když rádio přeje Veselé Vánoce, jen oni dva se dělí o práci - muž ve stáji, žena na traktoru; společně pak pomáhají na svět jehňatům.
Prvních deset minut neprohodí ani slovo; o čem také mluvit, když pouze tušená minulá ztráta ještě bolí a současnost se týká vesměs neměnných každodenních rituálů. Až do okamžiku, kdy se upnou k novorozené ovečce Adě.
Švédská herečka islandského původu jako by tu s potěšením uhýbala z portrétu pěstěné hollywoodské hvězdy. Vyzařuje přirozenou ženskou přitažlivost i nenalíčená, ve vytahaném svetru a holínkách, a stejně tak absolutní mateřskou odhodlanost, vedoucí až k absurdní matkovražedné válce.
Ovšem pravé napětí rozdmýchá teprve návštěva hrdinčina švagra, jehož postava naznačí jednak dávný milostný trojúhelník, jednak zdravě varovný pohled na groteskní „šťastnou rodinku“, třebaže pravidla hry na normální domácnost musí i host pod nátlakem přijmout.
Bohužel vztahový psychothriller podbarvený věčným bekotem, z něhož i divák začíná pomalu šílet, se postupným příklonem k nadpřirozeným prvkům ocitá na hraně parodie. Noční můra plná zlověstných ovcí s rudě blikajícíma očima budí vyloženě smích, o zhmotnělé krvavé pomstě ve finále nemluvě.
Ada by se dala popsat jako žánrový tanec mezi bajkou, hororem, schválností a zbytečností. Lehce připomene Otesánka, ale bez jeho hravosti a vtipu.
Paradoxně však člověku nedovolí, aby se od ní přezíravě odpoutal, vodí si jej chytře na uzdě zvědavosti, kam až s takovým nesmyslem může Jóhannsson zajít. Na celovečerní prvotinu docela daleko.
