Premiéra prvního dílu Kill Bill prý bude 10. října jen ve třech státech v Česku, USA a ve Francii. Proč?
Nic o tom nevím, asi je to nějaká marketingová hra, premiéra by měla být po celém světě. Nicméně právě z Česka dostávám snad nejvíce dopisů od fanoušků. Posílají je patnáctileté dívenky, třicátníci i důchodci. Píšou, že jsem jejich nejoblíbenější režisér a že by chtěli umět dělat filmy jako já. Často přikládají fotky: tak milé, že mě inspirují. Když jsem psal scénář filmu Kill Bill, jednu fotku mladičké fanynky jsem si dal na psací stůl, abych si připomínal, proč to všechno dělám.
Kdy se dočkáme druhé části filmu?
Termín premiéry sám ještě neznám. Teď budu měsíc na cestách propagovat první část filmu. Projedu Berlín, Londýn, Paříž, pak mě čeká Austrálie... Celkem to zabere měsíc. Proto jsem druhý díl ještě nezačal stříhat. Pokud vše vyjde, premiéra by mohla být v únoru 2004, ale budu se snažit, aby to bylo dříve, protože původní idea byla, aby se oba filmy promítaly současně.
Proč právě teenageři milují vaše filmy plné násilí?
A proč ne? Od devíti let jsem se na takové filmy díval i já. Kdybych byl kluk, měl bych své snímky taky rád. Neměl jsem oba rodiče, kteří dítě omezují, jen matku, a na tom žánru jsem vyrůstal. Ale to nedělá z člověka automaticky kriminálníka! Filmové násilí je jen jinou verzí pohádek, a ty přece také nezabíjejí.
Jak vysvětlíte, že na rozdíl od spousty krve není ve vašem filmu sex?
V Americe taková nerovnováha prostě existuje, sex je tam kvůli historii a puritánům pořád tabu. Každá země má nepsané vlastní zákony, které umělcům říkají, co si mohou dovolit. V Hongkongu si můžete dělat, co chcete, podobně v Japonsku, myslím, že i v Evropě. Ale ve Státech, kde filmy podle přístupnosti hodnotí organizace MPAA, je to jiné. Uznávám, je to trochu pokrytecké, ukázat dívčí ňadro na plátně je skoro nemožné, ale krev může téct proudem. Naštěstí můj film byl příslušnou komisí přijat jako parodie, součást kultury komiksů a japonských samurajských filmů, jak jsem ho zamýšlel. Jde o nadsázku tak neskutečnou, že ji každý musí pochopit jako film ve filmu, nemá nic společného s realitou. Krev "ze žil" stříkají zahradní hadice, hlavy padají po jediném švihu ocelových nožů a šavlí. Mohl jsem to samozřejmě udělat víc realisticky, ale to by bylo i na můj vkus brutální.
Kdybyste se stal obětí násilí, začal byste dělat něco jiného?
Ne, a proč taky? Dokázal bych režírovat i z invalidního vozíku. Kdybych dělal muzikály a při tanci si zlomil nohu, měl bych toho snad nechat?
Kolik mrtvol je v příběhu Kill Bill?
Sám si nejsem jistý. Z legrace jsme to počítali, ale u třiceti devíti nás to přestalo bavit. Nedokázali jsme se dohodnout, jestli mezi mrtvé patří i postavy, kterým ve filmu useknou nohu, ruku či jinou část těla. Raději jsem na přesná čísla zapomněl.
Uspěje váš film i s minimem digitálních triků?
Samozřejmě, vždyť ty přece děj samy o sobě nevytvářejí. K vyprávění svých příběhů potřebuji klasickou techniku a alespoň základní znalosti o vlivu samurajských filmů, kung-fu a spaghetti westernů na kinematografii. V těch byl každou minutu někdo zabit a potom se ten nejméně schopný či nejmladší mstil. Kill Bill není nic převratného, jde pouze ve stopách předchůdců. Nicméně doufám, že se bude líbit i těm, kteří žádný z minulých stylů neznají.
Děláte filmy pro sebe, nebo pro diváky?
Nic není větší radost, než když se film lidem líbí. Ale je to složitější. Když píšu, jsem scenárista, což je profese založená na popsané stránce. Natáčení je jiná káva. To dělám především pro sebe a pro diváky, které chci svést a provést vlastní představou napětí, překvapení i úsměvu. Jedinou cestou k úspěchu je pracovat tvrdě podle sebe a nebrat ohled na takzvané odborníky.
Dlouhou dobu jste netočil. Bál jste se, že byste po minulých triumfech nezvládl očekávání kritiky i publika?
Ne, v žádném případě. Mám rád výzvy, cítil bych se naopak hůř, kdyby už ode mě nikdo nic lepšího nečekal. Jinak by mě to už nemuselo zajímat, jsem finančně zajištěn. Navíc jsem nelenošil, ale psal, takže mám v šuplíku náměty na tři další snímky. To přece vůbec není špatné! Chtěl jsem vše napsat poctivě, možná až příliš, takže to zabralo trochu více času.
Když jste dopsal scénář Kill Bill, byla představitelka hlavní role Uma Thurmanová těhotná. Nehledal jste jinou herečku?
Přiznám se bez mučení: v první chvíli jsem na to pomyslel. Scénář jsem jí ušil na míru. Nikomu jinému by nepadl. Bylo jediné řešení - čekat!
Všechny herečky ve vašem filmu jsou vynikající v bojových scénách. Nebojíte se teď žen? Změnilo vás to?
Asi ano. Není to film ze skutečného života, jen obrazně ukazuje, že ženy dokážou, co si usmyslí. Nemusíte se mnou souhlasit, ale hrdinky nejsou záporné, jen řeší svůj osobní přístup k feminismu. Nejsou to Rambové v sukních. Jsou motorem života i filmu, měly vliv i na mě. Doposud jsem měl doma nepořádek a uklízel jsem jednou za čas. Najednou koukám: byt je uklizený, můj svět obohatily květiny, šperky, hodinky, věci, ze kterých jsem si dělal legraci.
Třeba se z vás stal homosexuál?
Nic nezapírám, ale tohle jste vůbec nepochopil. Snažím se jen říct, že ty drobnosti mě poznamenaly a možná i trochu změnily.
Kill Bill má dva díly. Co když první propadne a druhý už nikoho nebude zajímat?Není to čtyřhodinový film. Mluvilo se i o tom, že by měl být tříhodinový. To by bylo opravdu náročné. Ale nakonec jde o dva devadesátiminutové snímky, takže už nejde o problém délky, nýbrž intenzity. Nejsem si jist, že by ji běžný divák zvládl najednou. Po prvním dílu chcete jít domů, dát si aperitiv, něco k jídlu a povídat o tom, co jste viděli.
Má první díl klasický konec?
Definitivní konec. Ale jsou za ním tři tečky, protože hlavní postava ještě nenaplnila svou touhu po pomstě.
Co děláte kromě toho, že se celé dny díváte na filmy?
Rád chodím s kamarády na večeři, za děvčaty a dobře se napít. Miluji dobrodružství, cestování, možnost nalézat nové přátele na celém světě a čas od času se jim připomenout.
Proto jste se přestěhoval z Los Angeles do New Yorku?
Los Angeles miluji, vyrůstal jsem tam, mám tam pořád dům, ale Kill Bill jsem napsal v newyorském bytě. Později jsem pochopil, že New York je daleko víc nakloněn společenským kontaktům. A ty mám rád. V Los Angeles můžete být celý den doma, v New Yorku to nevydržíte ani do čtyř odpoledne.
|
Změnil dějiny filmu |
|
Říká se mu zběsilý samouk z videopůjčovny nebo také muž, který změnil svět filmu. Scenárista a režisér Quentin Tarantino se narodil mladičké svobodné matce roku 1963 v Knoxville, příjmení dostal podle televizního hrdiny. V kině a u obrazovky prakticky vyrůstal. V sedmnácti utekl ze školy k lekcím herectví, poté našel svůj druhý domov ve videopůjčovně, kde svou čistě diváckou znalost filmů uplatnil a dál rozvíjel. Začal psát, spolupracoval na nízkorozpočtových filmech . V roce 1991 prorazil vlastním filmem Reservoir Dogs, zpětně pak uplatnil i své starší scénáře - jeho Pravdivou romanci natočil Tony Scott a Takové normální zabijáky Oliver Stone. Dějiny kinematografie změnil Tarantino před deseti lety dílem Pulp Fiction - Historky z podsvětí, před nímž se sklonili i šokovaní porotci festivalu v Cannes. Zrodil se tarantinovský kult a celá vlna snímků, která se pokouší jeho černý humor v záplavách umělé krve napodobit. Zatím posledním filmem uctívaného samouka byla Jackie Brownová z roku 1997. Po filmu Kill Bill chystá příběh nazvaný Neslavní bastardi o amerických vojácích ve druhé světové válce. |
 Daryl Hannahová a Uma Thurmanová |
 Režisér Quentin Tarantino a Uma Thurmanová na slavnostní premiéře filmu Kill Bill v Los Angeles. ( 29. září 2003) |
 Režisér Quentin Tarantino a Uma Thurmanová na slavnostní premiéře filmu Kill Bill v Los Angeles. ( 29. září 2003) |
 Režisér Quentin Tarantino a Uma Thurmanová na slavnostní premiéře filmu Kill Bill v Los Angeles. ( 29. září 2003) |
 Daryl Hannahová, Uma Thurmanová a Vivica Foxová na premiéře filmu Kill Bill v Los Angeles. (29. září 2003) |
