Britští milovníci jeho prvotiny Gauneři (v originále Reservoir Dogs) vtrhli do ulic v typickém oblečení tarantinovských gangsterů - černý oblek, bílá košile, tmavé sluneční brýle - a sdružovali se do klubů Doggies. Citovali zpaměti hovory Gaunerů o Madonně a vzývali coby symbol filmu uříznuté ucho: prvek, který jiným divákům přivodil mdloby.
A Tarantino? Teprve než odjel s Gaunery do Cannes pro svůj první triumf, zjistil, že nemá pas. Do svých třiceti ho nepotřeboval. Budoucí fenomén kinematografie 90. let totiž dlouho žil "po americku" - většinu času trávil v kině, u televize nebo videa, případně s hamburgerem či hot-dogem v ruce, jídly oblíbenými prý už od dětství, listoval v comicsech. Nicméně Tarantinova divácká posedlost se vymykala i zámořským normám: nejenže filmy doslova polykal, on si jednotlivé tituly dopřával opakovaně, dělal si z nich zápisky a mluvil o nich: nepřetržitě, kdekoli, s kýmkoli.
Tuhle vášeň zdědil po své mamince - a dodnes ji prý sdílejí, jak prozradila Tarantinova matka Connie Zastoupilová, žijící nyní v Česku. Škoda že její syn točí "filmy o jiných filmech, nikoli o životě", jak tvrdí jeden z režisérových přátel - jinak by totiž mohl najít barvitou inspiraci v životě vlastní rodiny. Connie přišla na svět jako dítě sedmnáctileté matky, sama se vdala v patnácti a v šestnácti, když porodila Quentina, už s jeho otcem, hercem a studentem Tonym Tarantinem, dávno nežila. Traduje se, že syna pojmenovala dílem po kovboji Quintovi z westernu Kouř zbraní, dílem po hošíkovi z knihy Děs a hrůza, a podle vlastního vkusu ho také vychovávala. "Byly jsme oba děti," říká filmařova matka, jejímž dalším manželem se stal muzikant Curt Arnold Zastoupil. Ten sice jejího syna přijal za vlastního, nicméně časem také odešel a Quentin se vrátil k příjmení Tarantino.
"O popkultuře ví úplně všecko. Ale o nic jiného se nezajímá." I Tahle charakteristika dospělého Tarantina má prameny zřejmě už v jeho dětství. Chodil s matkou na všechny (i nepřístupné) filmy, hrál si s vojáčky, nadevše miloval horory, kde "strašidelné bylo fakt strašidelné a vtipné fakt vtipné". Možná odtud se zrodil prvopočátek nápadu, který neposedného školáka s vysokým IQ, leč vzděláním ukončeným sotva v patnácti, později třeskutě proslavil - nápadu spojit zdánlivě neslučitelné, totiž násilí a smích.
Než ale pronikl k lidem, kteří v jeho talent uvěřili, pokračoval jako divák-samouk: mimo jiné byl uvaděčem v pornokině, pracoval ve videopůjčovně, kde objevil Godarda i hongkongskou školu, učil se herectví, s kamarádem napsal a natočil Narozeniny mého nejlepšího přítele, kde si své první "gangstery" i zahráli. S tímhle filmečkem však neprorazil a dva jeho jiné scénáře mu zase nesvěřili k realizaci. Pravdivou romanci nakonec natočil Tony Scott - podle Tarantina "používal moc kouře", ale díky penězům za scénář mohl chystat Gaunery. A jeho Takové normální zabijáky režíroval Oliver Stone, ovšem se změnami, které prý Tarantina rozlítily. Říká se, že ti dva si ani později nepadli do náruče: Stone totiž Tarantina marně přesvědčoval, že o násilí se dá ve filmu mluvit jen vážně. Kdežto Tarantino bojuje proti krvavým jevům v realitě, ale "násilí ve filmu je pohoda", tvrdí.
Paradoxně vůbec první honorář za scénář, patnáct set dolarů, dostal Quentin Tarantino za upírskou historku Od soumraku do úsvitu, v níž si mnohem později zahrál pod režijní taktovkou svého kolegy Roberta Rodrigueze. To už byl ovšem slavný. Za Gaunery, s nimiž projížděl světové festivaly jako objev sezony, si z Cannes vezl od Kodaku příspěvek na nový film a na napsání svého zatím vrcholného díla Pulp Fiction - Historky z podsvětí dostal smlouvu na devět set tisíc dolarů.
Producenti šíleli, protože je vymýšlel v Amsterodamu a nebral telefony. Ale sázka se vyplatila: po dvou letech se Tarantino do Cannes vrátil a s Pulp Fiction vyhrál Zlatou palmu. Soupeř, Nikita Michalkov s filmem Unaveni sluncem, měl prý hlas jediného porotce. Rozporné komentáře od naprostého nadšení po naprosté odmítání kult Pulp Fiction podpořily a Tarantino si ještě přisadil, když na tiskové konferenci přiznal: "Ano, kradu z jiných filmů, a dělám to rád."
Kdo je tedy Tarantino: génius, nebo plagiátor? Obě teorie mají své zastánce, sám režisér svou metodu považuje za běžně užívaný postup a tvrdí, že jí vyjadřuje "obdiv a úctu" k předchůdcům. Otázka zní, zda nezačne "vykrádat" sám sebe. Po Jackie Brownové, ženské variaci na gangsterské téma, hledá nové látky. A mezitím v duchu svého eklekticismu dělá kdeco: natočil jednu z povídek snímku Čtyři pokoje i epizodu seriálu Pohotovost, dělal úpravy dialogů Krvavého přílivu, hrál v nezávislém Sexu po telefonu i v buranské komedii Malý Nicky.
Podle matky ovšem Tarantino zůstává "antihollywoodsky" svůj: "Spíš je samotář, rád píše v Evropě a nejradši ze všeho se pořád dívá na filmy." Za dva roky mu bude čtyřicet - třeba chystá k jubileu další "velký třesk"? Pravda však je, že miláčkem postmoderní generace už zůstane i bez něho.
A Tarantino? Teprve než odjel s Gaunery do Cannes pro svůj první triumf, zjistil, že nemá pas. Do svých třiceti ho nepotřeboval. Budoucí fenomén kinematografie 90. let totiž dlouho žil "po americku" - většinu času trávil v kině, u televize nebo videa, případně s hamburgerem či hot-dogem v ruce, jídly oblíbenými prý už od dětství, listoval v comicsech. Nicméně Tarantinova divácká posedlost se vymykala i zámořským normám: nejenže filmy doslova polykal, on si jednotlivé tituly dopřával opakovaně, dělal si z nich zápisky a mluvil o nich: nepřetržitě, kdekoli, s kýmkoli.
|
Quentin Tarantino |
|
Scénárista a režisér, narozen 1963 |
| * 1992 Gauneři (debut) |
| * 1994 Pulp Fiction - Historky z podsvětí (za scénář získal Oscara) |
| * nyní připravuje projekt Zabijte Billa s Umou Thurmanovou a příběh z druhé světové války |
| * občas se objevuje ve filmech svých kolegů jako herec, například v Cívce 6 či v Desperádovi |
| * vlastní obrovskou sbírku filmů, žije v Los Angeles a New Yorku |
"O popkultuře ví úplně všecko. Ale o nic jiného se nezajímá." I Tahle charakteristika dospělého Tarantina má prameny zřejmě už v jeho dětství. Chodil s matkou na všechny (i nepřístupné) filmy, hrál si s vojáčky, nadevše miloval horory, kde "strašidelné bylo fakt strašidelné a vtipné fakt vtipné". Možná odtud se zrodil prvopočátek nápadu, který neposedného školáka s vysokým IQ, leč vzděláním ukončeným sotva v patnácti, později třeskutě proslavil - nápadu spojit zdánlivě neslučitelné, totiž násilí a smích.
Než ale pronikl k lidem, kteří v jeho talent uvěřili, pokračoval jako divák-samouk: mimo jiné byl uvaděčem v pornokině, pracoval ve videopůjčovně, kde objevil Godarda i hongkongskou školu, učil se herectví, s kamarádem napsal a natočil Narozeniny mého nejlepšího přítele, kde si své první "gangstery" i zahráli. S tímhle filmečkem však neprorazil a dva jeho jiné scénáře mu zase nesvěřili k realizaci. Pravdivou romanci nakonec natočil Tony Scott - podle Tarantina "používal moc kouře", ale díky penězům za scénář mohl chystat Gaunery. A jeho Takové normální zabijáky režíroval Oliver Stone, ovšem se změnami, které prý Tarantina rozlítily. Říká se, že ti dva si ani později nepadli do náruče: Stone totiž Tarantina marně přesvědčoval, že o násilí se dá ve filmu mluvit jen vážně. Kdežto Tarantino bojuje proti krvavým jevům v realitě, ale "násilí ve filmu je pohoda", tvrdí.
Paradoxně vůbec první honorář za scénář, patnáct set dolarů, dostal Quentin Tarantino za upírskou historku Od soumraku do úsvitu, v níž si mnohem později zahrál pod režijní taktovkou svého kolegy Roberta Rodrigueze. To už byl ovšem slavný. Za Gaunery, s nimiž projížděl světové festivaly jako objev sezony, si z Cannes vezl od Kodaku příspěvek na nový film a na napsání svého zatím vrcholného díla Pulp Fiction - Historky z podsvětí dostal smlouvu na devět set tisíc dolarů.
Producenti šíleli, protože je vymýšlel v Amsterodamu a nebral telefony. Ale sázka se vyplatila: po dvou letech se Tarantino do Cannes vrátil a s Pulp Fiction vyhrál Zlatou palmu. Soupeř, Nikita Michalkov s filmem Unaveni sluncem, měl prý hlas jediného porotce. Rozporné komentáře od naprostého nadšení po naprosté odmítání kult Pulp Fiction podpořily a Tarantino si ještě přisadil, když na tiskové konferenci přiznal: "Ano, kradu z jiných filmů, a dělám to rád."
Kdo je tedy Tarantino: génius, nebo plagiátor? Obě teorie mají své zastánce, sám režisér svou metodu považuje za běžně užívaný postup a tvrdí, že jí vyjadřuje "obdiv a úctu" k předchůdcům. Otázka zní, zda nezačne "vykrádat" sám sebe. Po Jackie Brownové, ženské variaci na gangsterské téma, hledá nové látky. A mezitím v duchu svého eklekticismu dělá kdeco: natočil jednu z povídek snímku Čtyři pokoje i epizodu seriálu Pohotovost, dělal úpravy dialogů Krvavého přílivu, hrál v nezávislém Sexu po telefonu i v buranské komedii Malý Nicky.
Podle matky ovšem Tarantino zůstává "antihollywoodsky" svůj: "Spíš je samotář, rád píše v Evropě a nejradši ze všeho se pořád dívá na filmy." Za dva roky mu bude čtyřicet - třeba chystá k jubileu další "velký třesk"? Pravda však je, že miláčkem postmoderní generace už zůstane i bez něho.
 Americký režisér Quentin Tarantino. |
 Quentin Tarantino se svým producentem Lawrencem Benderem (vpravo), který v Cannes získal Chopard Prize. |
