V recenzi listu Entertainment Weekly stojí, že „špatný film přišel ve špatný čas“. Zřejmě se tím míní aktuální americký spor o právu vlastnit zbraň, Přání smrti totiž do jisté míry přitakává názoru, že hlavním úkolem muže je chránit ženu a dceru; pokud policie selhává, vyjde mstitel do špinavých ulic, kde bojem proti zločinu získává nálepku komiksového hrdiny.
A právě v tom vězí problém. Polemiku, zda má občan právo hrát si na zákon, řeší snímek jen ve frázích či v médiích, kdežto hrdinu pojímá opravdu trochu komiksově. Jistě, Willis není zrovna typ herce pro psychologické drama, takže výrazově pookřeje teprve ve chvíli, kdy skalpel vymění za pistoli.
Nicméně způsob, jak Joe Carnahan staví scénář, nahrává spíše společenskému melodramatu – a nic není vzdálenějšího stylizaci, jakou vyznává režisér snímku Eli Roth. Ano, týž Roth, který proslul hororovým projektem Hostel, kvůli kterému protestovalo Slovensko zobrazené jako mučírna turistů.
Přitom tak očividnou, záměrně brakovou ptákovinu nemohl nikdo brát vážně – naopak Přání smrti si vážnost vynucuje, přestože co chvíli se režisér „utrhne“ a zkouší své milované recepty na krvavou kaši. Vyplynou z nich dvě rady: pozor na auto podložené heverem a na brzdnou kapalinu v řezné ráně. Kromě toho si podle hororových metod každou situaci dlouze připravuje a vybavuje zlověstnou hudbou.
Stopové prvky humoru
Kupodivu bronsonovská verze byla syrovější a vývoj jejího aktéra výraznější – volba doktorské profese činí z nového snímku jednak částečnou nápodobu Uprchlíka, jednak příliš okatý paradox muže, jenž životy bere i zachraňuje.
Ani posun v čase detektivní rafinovanosti nepomohl – jak snadné je pátrání v době mobilů. Chicago vypadá hrůzněji než za prohibice, nadto z historky čiší dnešní korektnost: drobnější zlo má tmavší barvu kůže, ovšem klíčoví vyvrhelové samozřejmě zastupují bílou rasu.
Objektivně vzato nestojí Přání smrti za víc než čtyřicetiprocentní známku a ostatní herci ani za zmínku. Ovšem slabost pro Bruce Willise udělá své: byť mu bezmoc slušného plátce daní bůhvíjak nesedí, využije každý vzácný okamžik se stopovými prvky humoru.
Což jsou scény, kdy se coby zločinecký diletant učí zacházet se zbraní tak nešikovně, že se zraní, přičemž veškeré znalosti čerpá z internetu. A třeba internetová reklama prodejny střelných zbraní působí opravdu tak neskonale radostně, nakažlivě a vtíravě včetně sličné prodavačky, že odvede divákovu pozornost jinam, načež se mu ve finále připomene milou pointou.
Ne že by to na výsledku něco změnilo, ale u podobných filmů je člověk vděčný za málo.
