V podstatě jde o téměř dvouhodinový apel na svědomí těch, kteří "propadli době". Své soukromí postoupili slibně rozjeté kariéře a logicky vzniklé osobní neúspěchy řeší povrchními vztahy, na nichž si na úkor druhých hojí ego.
Středobodem příběhu ze současné Bratislavy je dobře situovaný manažer Viktor, který propadne kouzlu spontánnosti mladičké Mii, dcery jednoho ze svých kamarádů.
Do toho se mu hroutí manželství s Češkou Karlou (ta se navíc musí vyrovnat se zásadním zdravotním problémem, ale čelí i neustálým atakům své matky) nemluvě o bujících problémech v práci.
To, že má divák pocit, že mu někdo od začátku do konce sto minut dlouhého filmu tluče klín do hlavy a ještě mu hrozí prstem ve stylu "ty ty ty, věnuj se tradičním hodnotám, nebo špatně skončíš", se dá v klidu přežít. Upřímně, který ze současných filmařů podobná poselství do svých snímků nepašuje.
Největší slabinu snímku bezděky glosuje jedna z replik hlavního hrdiny. Ve chvíli, kdy vyznává lásku své mladé milence, je osočen z přílišné rychlosti. "To já ne, to doba je rychlá," odpoví jí.
TRAILER K FILMU POLOČAS ROZPADU
Zrychlit, prostříhat, odlidnit
Kéž by se to, co o době, ve které se odehrává, dalo říct i o samotném filmu. Při vší úctě k autorům, tedy ke scénáristovi Viliamu Klimáčkovi a režisérovi Vladimíru Fischerovi - kdyby svůj snímek vzali ještě jednou do střižny a zkrátili jej o dobrou půlhodinu, výsledku by to jen prospělo.
Zbytečná zdlouhavost a doslovná symbolika, většinou díky bohu beze slov, totiž často ubírají na tempu a místo aby příběhu pomohly, v podstatě jen zdržují, případně se ještě opakují.
Nejde jen o zdvojování některých scén - zářným příkladem tu budiž scéna, ve které se matka manželovy hrdinky, v tradičně přesném podání Ivy Janžurové, zpovídá ze svých prohřešků svému zesnulému manželovi. To samé totiž o pár minut později řeší přímo se svou dcerou.
Zbytečně také působí scény prvoplánově symbolické, jako je návštěva u "mistra", který věští z tělesného odéru. Pokud už ji tvůrci ve filmu chtěli, mohli z ní vytěžit mnohem víc než bílé myšky a pár pomotaných vět, které se za chvíli stejně vypaří z hlavy.
Také bez některých hrdinů by se i tak zbytečně zamotaný příběh, místy zavánějící účelnou konstrukcí, klidně obešel. Například postava arménské běženkyně budí dojem, že byla do děje naroubována jen kvůli tomu, aby poukázala na malichernost chování hlavního hrdiny.
Díky za hudbu, herce a režii
Klimáček s Fischerem si výsledek pojistili velmi dobrými herci. Ján Króner a už zmíněná Iva Janžurová patří do první ligy, a nelze zpochybnit ani talent Táni Pauhofové a Kláry Trojanové-Pollertové.
Neztratí se ani ostatní představitelé "důležitějších rolí". Diváka při jejich sledování napadne, že na častém nadsazování slovenského "srdcového" herectví nad české opravdu něco bude.
I režijní vedení hýří nápady. Fischer drtivou většinu scén kočíruje s přehledem, umí jim dát atmosféru (hlavně finální konfrontaci hrdinů na vernisáži Miiných fotografií) a herci se v nich také neztratí. A nejednou jim vydatně pomáhá skvěle zvolená hudba.
Klíč k úspěchu Poločasu rozpadu nakonec stojí nejen v hercích a vedení, ale hlavně v osobě scenáristy. Toho, kdo ví, že Klimáček je úspěšným divadelním autorem, ne náhodou šestinásobným držitelem ceny Alfréda Radoka, logicky napadne otázka, jak by příběh fungoval na jevišti. Dost možná mnohem lépe než ve filmu.
Poločas rozpadu
Slovensko, 2008, 100 min. - režie: Vladimír Fischer, scénář: Jan Klimáček - hrají: Ján Króner, Klára Trojanová-Pollertová, Iva Janžurová, Táňa Pauhofová, Diana Mórová a další
Hodnocení iDNES.cz: 50 %