V dobré společnosti

V dobré společnosti - Fotografie z nového filmu V dobré společnosti. | foto: H.C.E

Opravdu v dobré společnosti

Pozor: nekrká se tu, nedáví, nahlas netráví ani nevyměšuje. Proč to zvláštní vyrozumění? Protože film V dobré společnosti vzešel z dílny bratří Weitzových, stvořitelů komedie Prci, prci, prcičky, která právě humorem žaludečních a sexuálních poklesků děsila ctitele vybraného vkusu.

Jenže pak Weitzovi objevili zralejší vtip v komedii Jak na věc a příběhem V dobré společnosti se posunuli ještě blíž k dospělé dvojlomnosti smíchu a hořkosti. Nejenže natočili překvapivě dobrý film: dokonce se téměř blíží Americké kráse. Téměř.

Nemá sice její osudovou průraznost a mrazivou očistnost, ale náladou i volbou látky – té nejméně okázalé, tedy nejméně vděčné a zároveň nejtěžší – se jí podobá. Podstatu děje sdělí v půvabné zkratce jediného všedního rána.

Dennis Quaid coby stárnoucí hlavní hrdina, zde asi tisíckrát lepší než ve Dnu poté, nevrle zamáčkne budík, ve zprávách slyší o prodeji firmy, v níž léta pracuje, v koši najde těhotenský test – týká se proboha dcery, nebo ještě hůř – manželky, která už je přece v přechodu? Načež jej v práci sesadí ze židle veselý hošík, kterému svede říci jen: "Vám je šestadvacet – a budete můj šéf?!"

Doma se zjevně rýsují nové výdaje a na půdě kanceláří vládne nadlidské sebeovládání, jímž při vší zdvořilosti, úsměvech a plácání do ramen prosakuje strach, kdo poletí hned, kdo zítra a koho noví majitelé ušetří.

Ale naštěstí nejde o ten případ, kdy mezi zkušenými "hodnými" a "zlými" obchodními vlčáky nového pokolení vede ostrá dělicí čára. Ctižádostivý mladík, kterého velmi čistě hraje Topher Grace, známý z Úsměvu Mony Lisy, je uvnitř plný pochyb a zmatku.

Na jedné straně si svou kariéru dokazuje pubertálním nákupem snobského auta, na straně druhé nejistě koktá na první poradě, než chytí dech moderních manažerských frází, a přitom je k politování, neboť je osamělý a k ženám tak pozorný, až je odpuzuje.

Mezi oběma muži postupně vzniká zvláštní vztah. Starší si těžko zvyká na roli "dvojky", byť na ní existenčně visí, a současně k sotva ochmýřenému šéfovi cítí jistou útrpnost; mladší zas oporu zkušeného kolegy potřebuje, ač to nepřizná, a navíc ho svazuje vědomí, že tajně chodí s jeho dcerou. Tu představuje Scarlett Johanssonová, jako vždy přirozenost sama.

Z nenápadně přesné studie osobních a společenských vztahů film vytěží skvostné situační i konverzační trapasy u rodinné večeře, ale také groteskní scény, kdy letití zaměstnanci papouškují tupě nadšenecké výkřiky nové generace "na tom projektu ulítávám" nebo dýchavičně supí při sportovních radovánkách firmy.

Je to směšné, dojemné a ponižující, podobně jako sestřih vyhazovů korunovaný hromadou prázdných židlí. Každá z nich tají jeden zmarněný osud. A třebaže závěrečný obrat čerpá spíše z pohádkové vyšší vůle, ryzí happy end nepřinese a ani přinést nemůže. Šťastný konec znamená totiž pro každého z hrdinů něco jiného, všichni nemohou být vítězové – alespoň ne v tomhle překvapivě slušném filmu.

,