Obě víkendová finále dala konečné rozhřešení.
Třebaže stavět duel Masaryk–Karel IV. naroveň souboji Bende–Horváth může někomu zavánět svatokrádeží, věcně vzato to byla hra jako hra. A hlavní bitva se vedla na poli televizních řemesel.
SuperStar pomohlo nápaditější publikum s transparenty typu Žijeme jen jednou s Eduardem Klezlou; tak svobodnou nadsázku si důstojný Čech nedovolil. Naopak ze zbrusu nové písně, jejímž očistcem museli projít oba zpěváci, čišela větší bída ducha než z ukázek předlistopadových filmů o národních velikánech.
Navenek byl Největší Čech vzrušující asi jako draní peří na samotě u lesa. Poklidné posezení, žádná zběsilá světla, změny, nedejbůh pohyb.
Pouze David Vávra tvrdící, že o Karlu IV. nelze mluvit vsedě, drze povstal, ó hrůzo, čímž zcela zmátl kameru.
Igor Chaun hnal obhajobu Václava Havla přes trikolóru a přes city, Jan Kraus hájil jmenovce Žižku revolučně: "Přijďte se spacáky a s palcáty." Nejlépe jako vždy formuloval Zdeněk Mahler zastupující TGM, nejméně patosu a vůbec slov potřeboval úsměvný glosátor Vávra.
Uměřeného průvodce Marka Ebena střídal rozjásaný Jaromír Bosák, uvádějící staré známé volební studio s grafy, průběžnými výsledky a zásadními odhady, koho volí zrzci a koho vegetariáni.
V unylé grafice se srdíčky se pod jmény velikánů přízračně rýsovala jména sponzorů, dokonce vítězného budovatele země tu symbolicky provázelo logo stavební firmy. Konečně humor, byť bezděčný. Jinak oživení nastalo, jen když se advokáti začali po domovnicku okřikovat.
Ale byť by ČT raději vyhořela, než by to přiznala, v lecčems ospalý Největší Čech od SuperStar opisoval.
Dokonce použil termín "superfinalisté" a nastavoval na několik kol napětí, hlasování, jakož i partyzánsky použitou reklamu, kvůli níž se blok naoko rozdělil, neboť ČT přece reklamy do pořadů nevkládá! Tak jemnými oklikami Nova nechodí.
Oběma finálovým večerům SuperStar vládl naopak řev, spád, nálety světel a střihů i bez důvodu, stylizace všech a všeho včetně rób od velké večerní po velkou pouťovou. Nenašla se tichá, neřkuli zadumaná chvilka, s výjimkou cituplných cest od maminčiných buchet za slávou.
V té povinné úderné jarosti jaksi unikalo, že kdejaký poskok zpěvákům družně tyká, přestože jsou oba sedmadvacetiletí muži, a ne ječící dětičky z ochozů, proboha! Nicméně kromě televizního obalu krotké serióznosti na jedné a mladické křiklavosti na druhé straně se oba pořady lišily tak málo, že nebýt konkurenční války a závaznosti pravidel, mohli si některé finalisty klidně prohodit. Umělost fanfár tvoří jen vatu sledovanosti, jíž se obkládají zpěváci stejně jako Žižkové a Husové.
Jakýpak rozdíl: vždyť svého času se i politická superstar Václav Havel něco narozdávala podpisů se srdíčky – a Bende s Horváthem zase už představují dospělé osobnosti.
Ostatně vzájemný obchod mohl vypadat i jinak. Výchovné pokyny porotce SuperStar Michala Horáčka – Učte se, pracujte, buďte vzorem mladým! – měl převzít Největší Čech výměnou za Járu Cimrmana.
Z demokratičtější SuperStar by snad českého génia nevyloučili jen proto, že neexistoval. Mezi dokumenty ČT o velikánech sice "nesoutěžní" portrét Cimrmana nechyběl a nebyl nejvtipnější, zato doložil, kolik kapacit od Pafka po Grygara se s radostí té hry účastní. Navíc záběr z filmu Jára Cimrman ležící, spící prokázal, že i soutěž Největší Čech vymyslel už před osmdesáti lety právě Cimrman. A SuperStar určitě taky.
