Poté, co mnozí srovnávali úterní tragédii se scénami ve filmech jako Den nezávislosti, máme před sebou otázku, zda násilí není prubířským kamenem naší národní kultury. Jestliže nám tahle realita, kterou posíláme do světa, není vlastní, pak je to přinejmenším jeden z našich nejplamennějších jazyků.
Televizní záběry hroutících se věží Světového obchodního centra se nám vtěsnají do snů stejně, jako to udělaly scény z Dne nezávislosti, jen bez fiktivních hrdinů, kteří přicházejí spasit naši narušenou psychiku.
Aktéři diskuse o filmové brutalitě jako by nechtěli slyšet tento smutný fakt: násilí na plátně dráždí a povzbuzuje. A troufalá, prudká vynalézavost akčních scén, jedna z věcí, které americké filmy umějí stále velmi dobře, v minulých letech ještě vzrostla. Filmové vzrušení nás přitahuje stejně, jako když čteme kruté pohádky. Asi příliš dlouho jsme v naší zemi byli jako děti, příliš fascinovaně jsme naslouchali drsným pohádkám bratří Grimmů.
Akční snímky vytlačily muzikály a autentičnost scén z filmů jako Tygr a drak, které udělaly z okrajového hongkongského snímku oscarový hit, může zaujmout tak jako sledování Freda Astaira poletujícího na obrazovce ve Follow the Fleet. Proměna tanečních čísel do bojových bitev a pěstních zápasů je patrná v akční parodii The Band Wagon — a stejnou baletní eleganci zopakoval Keanu Reeves v Matrixu. Nedostižný inscenátor akčních scén John Woo využívá napětí v uzavřeném prostoru stejně dobře jako velcí muzikáloví tvůrci typu Stanleyho Donena či Marka Sandriche.
Akce a násilí v rukou filmařů tedy fungují jako taneční čísla - obojí nabízí vzrušující přehlídku fyzických sil. Přitom tanec v muzikálech svým způsobem kdysi nahradil pot při sexu, který velká studia nemohla po dlouhou dobu takto otevřeně ukázat na obrazovce. Ta síla energie promlouvá k mladému publiku, protože je dokáže stimulovat.
Násilí je oblast, kde nám velkorozpočtové filmové produkce předvádějí svou jistotu - jediná záruka u takových neohrabaných slátanin, jako je Swordfish, jsou právě akční scény. Hvězdou tohoto filmu je John Travolta, herec s neobyčejnou fyzickou zdatností, kterého proslavily právě muzikály jako Horečka sobotní noci nebo Pomáda.
Po událostech minulého týdne bylo mnoho filmových projektů zameteno pod stůl. Premiéra komedie Velký průšvih se scénou, jak je jednoduché pronést výbušniny přes letištní ochranu, byla odložena. Také uvedení snímku s Arnoldem Schwarzeneggerem Collateral Damage se odsouvá na neurčito. To všechno jen vzbuzuje otázku, na kterou nám filmový průmysl nebude chtít chvíli odpovědět: Kdo bude příští akční hrdina, jehož jméno do kin naláká mladé publikum?
Ty největší tržby měly akční filmy, od čtyřdílných Hvězdných válek, filmu Indiana Jones a poslední křížová výprava přes Terminátora 2 až k Jurskému parku či Dnu nezávislosti. (Film číslo jedna všech dob vychází z přelomové katastrofy: Titanic. Oscara za nejlepší film loni získal snímek, který se topí v krvi - Gladiátor.) Pokud si lidé začnou říkat, že akční filmy jsou špatné - a v mnoha ohledech skutečně špatné jsou: slabomyslné, dětinské a tím nejjednodušším způsobem oslovující publikum -, možná tak lehce nepropadnou jejich kouzlu. Konečně to byl Jean-Luc Godard, kdo poznamenal, že k natočení filmu stačí mít pistoli a ženskou. V sázce má filmový průmysl nyní miliony dolarů. Násilí prodává. Proniká do všech žánrů, vyrábí z herců hvězdy. Je tady od němých filmů. A jaká je jeho budoucnost?
(Redakčně kráceno a upraveno; české názvy jsou použity u filmů, jež byly nebo budou uvedeny v tuzemských kinech.)
Televizní záběry hroutících se věží Světového obchodního centra se nám vtěsnají do snů stejně, jako to udělaly scény z Dne nezávislosti, jen bez fiktivních hrdinů, kteří přicházejí spasit naši narušenou psychiku.
Aktéři diskuse o filmové brutalitě jako by nechtěli slyšet tento smutný fakt: násilí na plátně dráždí a povzbuzuje. A troufalá, prudká vynalézavost akčních scén, jedna z věcí, které americké filmy umějí stále velmi dobře, v minulých letech ještě vzrostla. Filmové vzrušení nás přitahuje stejně, jako když čteme kruté pohádky. Asi příliš dlouho jsme v naší zemi byli jako děti, příliš fascinovaně jsme naslouchali drsným pohádkám bratří Grimmů.
Akční snímky vytlačily muzikály a autentičnost scén z filmů jako Tygr a drak, které udělaly z okrajového hongkongského snímku oscarový hit, může zaujmout tak jako sledování Freda Astaira poletujícího na obrazovce ve Follow the Fleet. Proměna tanečních čísel do bojových bitev a pěstních zápasů je patrná v akční parodii The Band Wagon — a stejnou baletní eleganci zopakoval Keanu Reeves v Matrixu. Nedostižný inscenátor akčních scén John Woo využívá napětí v uzavřeném prostoru stejně dobře jako velcí muzikáloví tvůrci typu Stanleyho Donena či Marka Sandriche.
Akce a násilí v rukou filmařů tedy fungují jako taneční čísla - obojí nabízí vzrušující přehlídku fyzických sil. Přitom tanec v muzikálech svým způsobem kdysi nahradil pot při sexu, který velká studia nemohla po dlouhou dobu takto otevřeně ukázat na obrazovce. Ta síla energie promlouvá k mladému publiku, protože je dokáže stimulovat.
Násilí je oblast, kde nám velkorozpočtové filmové produkce předvádějí svou jistotu - jediná záruka u takových neohrabaných slátanin, jako je Swordfish, jsou právě akční scény. Hvězdou tohoto filmu je John Travolta, herec s neobyčejnou fyzickou zdatností, kterého proslavily právě muzikály jako Horečka sobotní noci nebo Pomáda.
Po událostech minulého týdne bylo mnoho filmových projektů zameteno pod stůl. Premiéra komedie Velký průšvih se scénou, jak je jednoduché pronést výbušniny přes letištní ochranu, byla odložena. Také uvedení snímku s Arnoldem Schwarzeneggerem Collateral Damage se odsouvá na neurčito. To všechno jen vzbuzuje otázku, na kterou nám filmový průmysl nebude chtít chvíli odpovědět: Kdo bude příští akční hrdina, jehož jméno do kin naláká mladé publikum?
Ty největší tržby měly akční filmy, od čtyřdílných Hvězdných válek, filmu Indiana Jones a poslední křížová výprava přes Terminátora 2 až k Jurskému parku či Dnu nezávislosti. (Film číslo jedna všech dob vychází z přelomové katastrofy: Titanic. Oscara za nejlepší film loni získal snímek, který se topí v krvi - Gladiátor.) Pokud si lidé začnou říkat, že akční filmy jsou špatné - a v mnoha ohledech skutečně špatné jsou: slabomyslné, dětinské a tím nejjednodušším způsobem oslovující publikum -, možná tak lehce nepropadnou jejich kouzlu. Konečně to byl Jean-Luc Godard, kdo poznamenal, že k natočení filmu stačí mít pistoli a ženskou. V sázce má filmový průmysl nyní miliony dolarů. Násilí prodává. Proniká do všech žánrů, vyrábí z herců hvězdy. Je tady od němých filmů. A jaká je jeho budoucnost?
(Redakčně kráceno a upraveno; české názvy jsou použity u filmů, jež byly nebo budou uvedeny v tuzemských kinech.)
