Drsným obrazem sexuálního otroctví provokovala už v celovečerním debutu Pirko, střetem evropské kultury s islámskou zase mnohé zaskočila v oceněném, zatím však nerealizovaném scénáři Jako v ráji a nyní uvede Lucia Klein Svoboda do kin svou těžko zařaditelnou komedii Mstitel.
„Nevím, koho nebo čím bude nejvíc šokovat, ale chtěli jsme natočit film co možná nespoutaný,“ tvrdí režisérka o snímku, jehož podstatu popsal herec Jaroslav Dušek slovy: „Takové filmy jako Mstitel, kdy divák dostane pěstí do obličeje, jsou občas zapotřebí.“
Dušek ve Mstiteli představuje jednu ze ztracených existencí, jež na své bizarní pouti potká titulní hrdina v podání Daniela Fischera, kdysi uznávaný herec, který kvůli věčným opileckým výstřelkům přišel o práci i manželku.
Aby si udržel alespoň obdiv vlastního synka, namluví mu, že tak „kryje“ své tajné poslání, totiž let na Mars. A přes bláznivé zážitky, v nichž se vyskytují Srbové či Rusové, se nakonec ztroskotanec vesmírné misi přiblíží.
„Vycházím ze svých zkušeností a vjemů, které mě formovaly hlavně v dětství. Zažila jsem socialismus, revoluci, vojenské konflikty kolem nás, ale také ignoranci zdejší společnosti, která se tvářila, že se jí to netýká,“ vysvětluje režisérka cizojazyčné motivy.
„Na okupaci Krymu jsme taky reagovali jakoby nijak. Ať se to někomu líbí, nebo ne, byli jsme součástí Sovětského svazu a znaky koexistence jsou stále znát. Možná i díky hermetickému uzavření vůči světu vznikly jedinečné designové formy, jež nikde jinde nenajdete, a výtvarnou jedinečnost naší minulosti jsem použila i ve filmu,“ dodává.
Podobně vykládá, proč ve Mstiteli zní často normalizační pop: „Je to můj osobní protest vůči nudě, cenzuře a unifikaci. Audiovizuální umění se začalo používat jako edukativní prostředek na vymývání mozků. Tehdy zněl normalizační pop, teď zní zase, jen se změnili autoři a protagonisté. Slovo norma je strašidelné, norma určuje hranice, je to forma omezení, a normu máme i nyní. Ovšem zůstává otázkou, co přesně je normalizační pop. Umělci často nemohou za to, v jak debilním období musí tvořit,“ míní.
Fakt, že se ve Mstiteli opakuje zaklínadlo „umělec musí chlastat“, pak komentuje: „Chlastání je také jenom forma úniku z reality. Pokud je umělec opravdu umělec, tak mu častokrát nezbývá nic jiného.“
Kdo už Mstitele viděl, musí přinejmenším uznat, že jde v rámci české tvorby o velmi netradiční podívanou. Pokud některý divák nepřijme jeho stylizaci mezi realitou a snem a bude chtít na konci vysvětlení, pošle ho autorka na jiný film? Nebo co mu vzkáže?
„Že má smolíka. Pokud to nepochopil, tak si asi nepokecáme, rozhodně mu nebudu umět doporučit jiný film. Ale je to sympatický signál, že trefil do kina,“ směje se Lucia Klein Svoboda.
Její Mstitel vznikl vlastně v mezidobí, kdy hledala statečné producenty pro výbušný projekt o konfliktu Evropy s islámem, který módní politickou korektnost zrovna nevyznává. V jakém je teď stadiu?
„Odvážný producent se už našel, ale uvidíme, jak ve své odvaze dál vytrvá a jestli se nám podaří projekt Jako v ráji dotáhnout do zdárného konce v těžkých časech pro svobodné lidi,“ uzavírá režisérka.
