Stylizovaný rámec si mohl režisér Jonas Akerlund klidně odpustit, podstatu tvoří taneční představení choreografa Matse Eka, kde účinkují pouze Michail Baryšnikov, Ana Laguna a stůl.
Nejenže to bohatě stačí; dokonce to fascinuje. V pohybovém souboji o životní prostor je vše, čeho se leckterému hranému filmu nedostává: vzdor, vztek, zvědavost, netrpělivost, něha, humor.
Navíc miniatura boří divácké předsudky vůči odtažité baletní klasice. V nadsázce řečeno, tančí se tu „civil“, počínaje oblečením a konče výrazem sólistů. V Prostoru se nevznášejí křehké lolitky a útlí efébové v průhledných trikotech, nýbrž muž a žena, nositelé zralé zkušenosti včetně přiznaných vrásek.
A přesto, či právě proto, jsou takříkajíc „sexy“; dávají zakusit dotyk opravdové krásy, již velké plátno ještě násobí.
