„Chtěl bych vytvořit film, který bude vypadat jako socha a znít jako opera,“ prohlásil režisér Alain Resnais o titulu, jenž pro jedny představuje průlomový symbol moderního filmového vyprávění, kdežto pro druhé vznešenou nudu ve stylu umění pro umění.
Paradoxně titul Loni v Marienbadu figuruje jak v knize 1001 filmů, které musíte vidět, než zemřete, tak v publikaci Padesát nejhorších filmů všech dob. Pravda je, že nepřináší podívanou či příběh v běžném slova smyslu.
V luxusním hotelu jde muž na setkání se ženou podle slibu, jejž jí dal před rokem. Ona si však smluvenou schůzku nevybavuje a zarytě ji popírá, zatímco on ji zkouší přesvědčit o opaku a své náklonnosti. Mimo prostor a čas, v okázalém barokním prostoru ze zlata a mramoru se slovy distributorů odehrává „mysteriózní surrealistické drama založené na hře s realitou a sny“.
Což je přesně popis, který může divákovu představivost buď naladit, nebo zablokovat. Navíc i vlastenec, který se těší na zákoutí titulních tuzemských lázní, přijde zkrátka, projekt Loni v Marienbadu se natáčel dílem v ateliéru, dílem na zámku Nymphenburg u Mnichova. A co se týče majestátních soch, povětšinou byly vyrobeny z papíru.
Traduje se také, že režisér vedl spory se scenáristou. „Alain Robbe-Grillet vypracoval velmi detailní hudební strukturu, ale je pravda, že jsem se jí nedržel. Chtěl jsem natočit film, v němž znějí od začátku do konce varhany, kde vyvolávají čarovnou, hypnotickou moc, aniž by to mělo náboženský podtón. Té myšlenky jsem se držel,“ přiznal Resnais. Vysvětloval také, že pokud nectí časovou posloupnost, činí tak ve víře, že publikum dospěje k silnější emoci.
Digitálně vyčištěná verze vznikla díky firmě StudioCanal a laboratořím Hiventy za finanční podpory francouzského Národního centra pro kinematografii – a také módní značky Chanel, jež pro film navrhovala kostýmy. Světová premiéra obnovené klasiky se konala předloni na festivalu v Benátkách, kde film v roce 1961 vyhrál Zlatého lva.
