Píše se rok 1971, šedesátá léta, jejich duch i ideály jsou již nevratně pryč, stejně jako jejich idoly, kteří se již stihli ufetovat či jinak zničit. Američané pořád trčí ve Vietnamu, Nixon stále sedí v Bílém době a stárnoucí hippies ztrácejí své naděje o lepším světě i o učení kyselinového krále Learyho. Všechno se opět dostalo do starých vyježděných kolejí, ve společnosti vládne deziluze a všudypřítomná represe (a to nejen protidrogová).
V tomto roce napsal také Hunter S. Thompson svůj nejznámější román (u nás vyšel pod názvem Strach a svrab v Las Vegas), ve kterém líčí svou cestu za reportáží z motocyklových závodů v poušti nedaleko Vegas. Kniha, zachycující zběsilou jízdu a konzumaci snad všech v té době známých drog, svou strukturou a obsahem v podstatě vylučovala možnost stát se předlohou pro jakýkoliv film. Ale jen do té doby, než se jí chopil ex-Monty Python Gilliam a rozhodl se dokázat nemožné.
Sportovní komentátor Raoul Duke, jakési Thompsonovo alter ego, vyráží se svým přítelem, samoánským právníkem doktorem Gonzem do Las Vegas, aby zachytil motocyklový maraton Mint 400. Ve vypůjčeném kabrioletu, s několika basami piva a hlavně důležitým příručním kufříkem vyrážejí na cestu. Do tohoto malého zavazadla se vešla celá sbírka drog, jmenovitě několik balíčků trávy, velký aršík LSD, slánka kokainu, tabletky mezkalinu, trochu amylů, haldu oblbováků a stimulantů, láhev tequily, rumu a éteru.
Místo sportovního zpravodajství se tedy Raoul s Gonzem logicky oddávají kapitálnímu rauši, způsobeném koktejlem všech výše uvedených látek. Erupce energie střídají panické paranoidní stavy, legrace a zábava přechází ve strach, načinčaný americký sen se ukazuje jako nejtemnější noční můra.
Děj filmu nemá smysl ani blíže přibližovat, vlastně o něj ani tak nejde, a i kdyby ano, není vůbec jednoduché ho nějak objektivně nebo srozumitelně popsat. Veškeré události jsou zachycovány z pohledu Raoula, jehož nabuzený mozek není sto vnímat realitu jako takovou a větší prostor tak dostávají jeho vnitřní výlety do skrytých zákoutí rozšiřujícího se vědomí. Divák si pak stejně jako samotný hrdina nemůže být jistý, co se děje vně a co uvnitř, co je ještě alespoň útržek reality a co už jen konstrukce mozkové chemie. Tento pocit ještě zesilují skvělé herecké výkony, a to jak Johnyho Deppa, tak i u nás nepříliš známého Benicia Del Tora.
O drogách již bylo natočeno mnoho filmů, Strach a hnus v Las Vegas však jde ještě dál, drogám je podřízena celá stavba filmu, příběh i jeho zpracování. Rozhodně je však Gilliam nijak neoslavuje, snaží se jen podat zasvícený obraz o celé acid kultuře" se vším, co k ní patřilo, včetně jejího bezvýchodného konce. Jak říká sám hlavní hrdina, hlavní slabinou tohoto kyselinového hnutí bylo přesvědčení, že někdo nebo něco stále udržuje světlo na konci tunelu. Ale toto světlo se po vystřízlivění z počáteční euforie začalo jevit jako něco falešného, stejně jako se Learyho víra ukazovala postupem času jen jako idealistická konstrukce, která se v praxi vyvinula v něco, s čím zprvu nikdo nepočítal.
 Benicio Del Toro jako Dr. Gonzo |
 Johny Depp jako Raoul Duke |
 Úprk z hotelu |
