Čert ví, k čemu slavnostní ceremoniály vlastně slouží. Jako by panovala celosvětová diktatura, v níž jedinou šanci promluvit svobodně představují právě okamžiky poté, co zazní tradiční „...a cenu získává“.
Přitom šanci neomezeného projevu skýtá už roky internet; ostatně Donald Trump se do letošních Oscarů opřel právě na síti a ještě ho stačili ve finále přenosu ocitovat.
Jenže internetový vzkaz není tak efektní jako živé vystoupení a jak říkává prezident karlovarského festivalu Jiří Bartoška, na podobné platformy se jedinci lačnící po zviditelnění své osoby nebo svých postojí slétají jako můry ke světlu.
Zajímavé je, že tuzemské filmové trofeje vyslaly více politických sdělení než americké. Řečníci Českého lva se dotkli minulé polské vlády, nynější slovenské vlády, manželství pro všechny a dilematu žen, které chtějí skloubit tvorbu s mateřstvím.
Naproti tomu aktéři Oscarů se tentokrát zdrželi feministických i rasových témat, příměří v Gaze podpořilo jen pár hostů nepřímo rudými odznáčky a všeobecné volání po míru se týkalo převážně Ukrajiny.
Že bychom teprve objevovali Ameriku, která přitom od vlny hesel už upouští? Nebo si paradoxně připadáme statečnější než okřídlená země svobody? Tak či onak, pro všechny laureáty mířící k mikrofonu by mělo platit svaté desatero.
