Jenže chyba lávky, státní pokladnu to bolí taky a pořádně. Například ve Francii spočítali, že pirátství způsobilo za jediný kalendářní rok ztrátu příjmů výrobců obsahu ve výši jedné miliardy eur, přičemž až třetinu částky by tvořily legální daňové odvody, které by držitelé práv ze svých příjmů poukázali.
„S ohledem na velikost trhu v České republice jsou naše odhady o něco nižší, přesto se ztráty příjmů pohybují v miliardách korun každý rok,“ říká Marie Fianová ze sekce kreativního a kulturního průmyslu hospodářské komory.
Že je míra pirátství u nás trvale na vysoké úrovni, pociťují nejen sami autoři, filmoví a hudební producenti, televizní společnosti produkující seriály, tvůrci počítačových her či knižní nakladatelé.
Všichni tudíž upínali své naděje k Bruselu, protože Evropská unie se rozhodla posílit práva držitelů autorských práv a již v roce 2019 schválila směrnici Evropského parlamentu, jež měla pokulhávání za technologickým rozvojem napravit. Lhůta na aplikaci unijního práva do právního řádu členské země ovšem trvá dva roky, v daném případě vyprší 7. června 2021 – a je zjevné, že my to zase nestihneme.
V době covidové máme důležitější starosti, zaznělo by nejspíše dotčeně z parlamentu. Jenže zrovna v době covidové, kdy se velká část premiér odehrává právě a pouze prostřednictvím internetu, se také ztráty v důsledku pirátství ještě prudce zvyšují; přitom pár miliard navíc by se do vychrtlého státního rozpočtu velmi hodilo.
A pokud se novela autorského zákona neschválí ani do podzimních voleb, což odborníci chmurně prorokují, nová vládnoucí garnitura bude mít určitě zase jiné, důležitější starosti. Nemluvě o tom, že návrh zákona vypracovaný nynějšími úředníky ministerstva kultury si příští šéf resortu nejspíše nechá předělat; už z principu, jelikož ti, kdo byli u vesla před námi – jakož i ti, kteří přijdou po nás – jsou přece vždycky neschopní.
Proč je chystaná úprava tak podstatná? Měla by zamezit těžko postižitelné zóně balancující na hraně legálnosti, prakticky nekontrolovatelnému typu podnikání „já nic, já muzikant“, kdy se provozovatelé brání, že oni sami zcizený obsah na své úložiště nenahráli.
Oni prý jenom vybírají od zákazníků peníze za jiné služby, například za rychlejší připojení, ale za to, co sem nahrají jejich klienti, nenesou přímou odpovědnost. Reálně vzato je to sice asi takový rozdíl jako mezi krádeží a obchodem s kradeným zbožím, nicméně justice si s ním zatím příliš nevěděla rady.
Evropská směrnice čekající na tuzemské razítko zkrátka myslí na to, aby provozovatelé různých typů úložišť, domén, platforem či aplikací sami šířili předměty autorskoprávní ochrany pouze legálním způsobem, tedy po dohodě s majiteli práv, a aby vymáhali dodržování právních předpisů také od svých uživatelů. Což by se jim nakonec nevyplatilo, protože totéž již dělají legální internetové videotéky.
Nicméně 7. června se speciální internetoví překupníci ještě nové legislativy bát nemusí, a pokud se naplní nejčernější obavy hospodářské komory, doba jejich hájení se může protáhnout o více než rok. Takže oželíme pár miliard a soudci si nadále budou lámat hlavu, jestli do jurisdikce spadá kapitola z katechismu tvrdící, že „nevědomost hříchu nečiní“.
