Chystal se k oslavě třicetileté existence, ovšem kdo, kdy a pod jakým názvem jubilejní ročník Febiofestu vlastně uspořádá, je nyní ve hvězdách. Přihodilo se zkrátka, co se v zákulisí přetřásalo a očekávalo už několik let.
Poté, co zakladatel a dlouholetý pořadatel přehlídky Fero Fenič festival prodal a ponechal si jen funkci čestného prezidenta, začal se Febiofest postupně vzdalovat od jeho původních představ.
Ve chvíli, kdy se firma nového vlastníka festivalu Kamila Spáčila podílela na předvolebních trzích SPD a současně přibývaly interní zvěsti, že festival má dluhy i vůči vlastním zaměstnancům, rozhodl se Fenič, že získá Febiofest zpět, aby podle vlastních slov ochránil jeho dobrou pověst.
Uplatnil argumenty, že nový majitel neplní podmínky smlouvy o prodeji, a Úřad průmyslového vlastnictví skutečně Feničovi před pár dny vrátil obě ochranné známky, konkrétně Febiofest a Mezinárodní filmový festival Praha – Febiofest. Nikdo jiný je bez jeho svolení nesmí použít.
To fakticky znamená, že Fero Fenič sice jako jediný může Febiofest zase nastartovat, ale zatím nemá s kým; sám už se k producentské činnosti vrátit nechce a nového vlastníka teprve hledá.
Naopak Spáčilova firma, pokud by se na to ekonomicky cítila, by sice mohla pořádat filmovou přehlídku nadále, jenže by ji musela přejmenovat. A je nad slunce jasné, že právě a pouze na osvědčenou značku Febiofest slyší jak sponzoři, tak hvězdní hosté a v neposlední řadě diváci.
Nastala prostě patová situace s otevřeným koncem: buď se obnoví jeden velký metropolitní filmový festival s plným leskem, nebo se budou nesmyslně utkávat dva podobně zaměřené, jak to kdysi zažívaly Vary s Golemem, nebo nevznikne žádný. To by ochudilo nejen nabídku Prahy, neboť Febiofest pokaždé zajížděl s částí programu i do regionů.
Jistě, nad ohrožením jedné hezké tradice, kterou nezničil ani covid, by se dalo mávnout rukou. Proč se vzrušovat kvůli nějakému festivalu zrovna v době, kdy návštěvnost kin beztak skomírá a lidé počítají každou korunu na podstatnější záležitosti. Co se pak týče neradostných osudů otců zakladatelů žehrajících na své následovníky, mohla by své vyprávět každá druhá firma.
Nicméně s nostalgií se může pojit alespoň stopa naděje. Možná by stálo za to, vrátit Febiofest na úplný začátek, ke komorní až spiklenecké akci v jediném kině, určené pro hrstku spřízněných nadšenců.
Tehdy v průkopnických dobách tvořili publikum lidé, kteří se chtěli bavit jinak než unifikovanými příběhy a těšili se z lehce provokativních rarit, jaké tehdy v roce 1996 představovalo třeba vůbec první polistopadové uvedení seriálu Žena za pultem, dokonce za účasti herečky Jiřiny Švorcové.
Dá se vstoupit podruhé do stejné řeky? Doba se změnila, máme už filmové festivaly francouzské, španělské, německé, íránské i indické, festivaly pro sexuální menšiny i pro otrlé diváky, současně vyrostly multiplexy.
Rozhodně už nelze říci, že není z čeho vybírat. Ale co trvá a co se nadále cení nejvýše, je nápad. A právě nápady Feničovi nikdy nechyběly, což je pro budoucnost Febiofestu cesta spásy.
