A každé léto si oddechová idylka z roku 1975 připisuje nová vítězství v televizní sledovanosti, jako kdyby sbírala hlasy na petici žádající, aby u příležitosti blížícího se jubilea dostala statut národní kulturní památky.
Samozřejmě dnes už nejde o rekordní čísla jako za normalizačních časů jediné televize, kdy si Chalupáři připsali třiadevadesát procent publika, ale k opakované výhře to pořád bohatě stačí.
Pro názornost, první díl Chalupářů při letošní repríze sledovalo 780 tisíc lidí, což byl nejlepší výsledek celého prvního červencového pátku, a hned za ním se umístila druhá epizoda téže vesnické ságy.
Týden poté se přihodilo totéž, dokonce se sledovaností nad osm set tisíc zájemců, a stejný vzorec platí nadále. Každou sobotu zatím peoplemetry hlásí, že nejsledovanějšími pořady pátečního večera byly další z opakovaných dílů seriálu Chalupáři.
Ale proč? Buď Chalupářům pomáhá obecné povědomí, že během prázdnin beztak televize nic pořádného nedávají, což je koneckonců pravda. Nebo bezstarostná selanka slunce, návsi a rybníka k prázdninové náladě pocitově sedne, což je taky pravda. Případně se bezpečnou nostalgií lidé obrňují proti současné realitě, což může být rovněž důvod.
Nejspíše svou roli hraje všechno dohromady včetně stesku po vynikajících hercích v čele s Josefem Kemrem a Jiřím Sovákem, ale to pořád nedává jednoznačnou odpověď na otázku, proč zrovna Chalupáři, a ne někdo jiný.
Podle sloganu České televize si seriál svou výjimečnou popularitu získal „nejen pro hvězdné obsazení, ale i pro základní tón, jímž je tolerance, lidská vzájemnost a porozumění“.
Jenže takových se přece najde víc, dokonce filmařsky vydařenějších a přitom méně poplatných dobové propagandě, která kupodivu v Chalupářích většině diváků nevadí, ačkoli v jiných režimních vykopávkách stíhají vzorné družstevníky krutým posměchem.
Sledujete rádi reprízy seriálu Chalupáři?
Možná Chalupáři slouží jako svého druhu technické muzeum. Nadšenci v seriálu objevují relikty minulosti, citují dejme tomu moped Stadion, automobil GAZ-24 Volha, televizor Lotos, fotoaparát Flexaret či telefonní aparát Tesla.
Nicméně ani vetešnické kouzlo pokladů z půdy asi nebude tím hlavním lákadlem. Třeba půvab Chalupářů tkví v tom, že vykazují z dnešního pohledu tak úlevně nekorektní stereotypy.
Pražané jsou protivní, vesničané laskaví, záletníci vytrestaní a svatby nezbytné. Znají tady pouze dva typy pohlaví, nepotkávají žádné narkomany, zabijáky ani uprchlíky, vzrušující události zařizují dílem kapři, dílem kuřata, generační tematiku problémy s bydlením a neškodnou legraci anekdotické dialogy typu „Co přivezli? - Nic. - A co mají? - Všechno.“
Chalupáři jsou prostě pohádka. A jak známo, pohádky vydrží věčnost. Zvláště když jim nehrozí moderní kletba jiných pohádkových žánrů, totiž komiksů, v podobě nekonečných pokračování hrozících poskvrněním původní pověsti.
Čistě teoreticky: jaká zvěrstva by mohly napáchat dodatečné epizody o jiskřivém soužití dvou starších mužů ve třetím tisíciletí? Nabízí se coming out, veganství, privatizace družstva, komunální volby či ekologická aktivistka, která se připoutá k orchestrionu. To už by Chalupáři nepřežili.
