RECENZE: Dejdar a Lábus, záchranáři. Vysmívaný Magnusek se zlepšuje

Zní to paradoxně, ale vypadá to tak. Vysmívaný amatér Tomáš Magnusek dává novinkou Kluci z hor najevo, že se zlepšuje, zatímco mnozí profesionálové se vzdávají.

Neškolený, múzami nepolíbený, leč neúnavný filmařský všeuměl, jehož jméno v titulcích se stalo symbolem postrachu, udělal malý krůček pro kinematografii, leč velký krok pro sebe.

Do tragikomedie Kluci z hor, která vstoupila do kin, vložil Tomáš Magnusek dosud nejvíce ctižádosti, ale také práce. Dokonce původní verzi před jejím vstupem do distribuce ještě upravil, což v době rychlokvašených frašek dělá málokdo.

A především si získal důvěru dvojice Martin Dejdar – Jiří Lábus, kteří vedle rolí synovce a jeho postiženého strýce plní úlohu propagátorů, advokátů i záchranářů celého projektu. Vzájemná, roky pěstovaná důvěrnost hereckých kolegů dává snímku čistotu, přirozenost a jímavost, která svádí ke srovnání, že se mohl zrodit malý český Rain Man.

Sílu poskytují zejména všedním situacím ze staromládeneckého soužití od nákupů přes výlety na motorce ke sledování nahé krásky v rybníku. U rozbitých oken sdílejí takřka klukovské spiklenectví, ale stejně samozřejmě působí jejich souhra ve chvílích, kdy se mezi uštvaným opatrovníkem a bezelstným svěřencem objeví třecí plochy.

Kluci z hor

Česko, 2018, 91 min

Režie: Tomáš Magnusek

Scénář: Jan Jurek

Hrají: Martin Dejdar, Jiří Lábus, Martin Huba, Ljuba Krbová, Eva Vejmělková, Lenka Termerová, Tomáš Magnusek, Jan Vodňanský, Emma Černá, Jiří Hromada, František Němec, Jiří Korn, Vlastimil Venclík, Kamil Švejda, Václav Neckář, Pavel Nový, Patricie Solaříková a další

Hodnocení: 50 %

Zkrátka tam, kde se Kluci z hor – což je mimochodem zavádějící název – soustřeďují výhradně na titulní dvojici a na každodenní situační prověrky její oboustranné oddanosti, šplhá snímek nad průměr. Bohužel má však také zápletku.

Autor scénáře Jan Jurek, původní profesí pedagog stejně jako Magnusek, takřka okopíroval podstatu legendy Vesničko má středisková, pouze ji zbavil humoru a zasadil do jiných časů. Tak jako po Otíkově chýši prahli tehdejší mocipáni, jejich následovníci baží po domku Lábusovy postavy. A neváhají využít špinavých postupů včetně ústavního teroru ve stylu Přeletu nad kukaččím hnízdem či milostného vydírání Dejdarova reka; právě erotické scény náležejí k vůbec nejhorším.

Proč odpustit

K dalším prohřeškům patří černobílé charaktery, zbytečné přejezdy s kocháním se přírodou, opakované záblesky minulosti, šablona města proti venkovu, špatná hudba, obraz bez svícení utopený v šeru a telenovelové tajemství původu ve finále, ač proti první verzi zmírněné.

Nicméně za Lábusovy reakce na vypjaté momenty či za Dejdarovu vzpouru se dá ledacos odpustit. Hlavně však z Kluků z hor navzdory trvající režijní neobratnosti čiší, že se Magnusek alespoň pokouší něco sdělit – a to je věc, na kterou v honbě za čirou diváckou nenáročností rezignoval nejeden školený filmař.