Jaké to je, když se vám po roce vrátí syn ze studií v Americe?
Samozřejmě profackovává se, ale to je právě tím, že nad ním člověk drží ochrannou ruku. Já myslím, že rodiče nad dětmi drží ochrannou ruku až do konce, i když to potom třeba už fyzicky nevychází. Ale pořád tam nějaký ochranitelský pocit je. Myslím, že to i ty děti cítí. Navíc, pořád jsem silnější, tak to je jasné.
Matěj mi ukazoval docela hodně tetování, co má. Když s tím přišel poprvé, co jste mu řekl?
To byl takový trošku podraz od něj. Na něčem jsme se dohodli, on nedodržel slovo, a přesto si to tetování nechal udělat. Takže u nás rodičů to nebyla zlost kvůli tomu, že je tetovaný. Víc nás to mrzelo kvůli porušení dohody. Proto jsem s ním nemluvil a byl na něj naštvaný. Na druhou stranu je dospělý a je to jeho tělo.
S dětmi jsou starosti a prý bude ještě hůř.
Je pravda, že co nezvládneš s dětmi, když jsou malé, když se ten stromeček ohýbá, pak těžko narovnáš tohle. To je takový topol, to nejde. Mates má teď období, že si z nás vlastně utahuje. Samozřejmě máma to prožívá, není moc schopná rozlišit míru srandy. Já jsem zvolil taktiku, že mě to vůbec jako nevzrušuje. Ale je to naštěstí pořád z jeho strany hra a jsme schopni se domluvit, když dojde na lámání chleba.
A vy po tetování netoužíte?
Po tom opravdu netoužím. Matěj ho má i za mě na těle dost.
Vy jste si nedávno zahrál ve filmu Dukátová skála s dcerou Sárou a ve filmu Kluci z hor i s Matějem. Chcete, aby syn v natáčení třeba pokračoval?
Já v něm žádný potenciál nevidím. I když v tom filmu jeho hraní vypadá dobře. Ale byla to práce na jeden den natáčení, takže jestli by byl schopen zvládnout rozsah velké role, to se dá velmi těžko říct. Po jednom dni to nejsem schopen určit. Raději bych ho podporoval dál v kariéře sportovce. Tam je to i více časově omezené. Takže i kdyby v něm nějaký herecký talent byl, může ho využít později.
Sám jste velký sportovec. Nemrzí vás, že jste svou sportovní kariéru neměl možnost nikdy rozvinout?
Já jsem sport měl vždycky rád a mám ho rád. U nás v malém městě žádné takové příležitosti dělat profesionální sport nebyly. Dělal jsem spoustu sportů, hlavně sportovní gymnastiku a vyhrál jsem několik okresních závodů. Tohle má určitě Matěj po mě a po mém tátovi, který byl také velký sportovec. Vždy jsem si říkal, že bych chtěl strašně zažít pocit velkého sportovního vítězství. I když miluji Ameriku, jsem Čech jak poleno a národní hymna má pro mě obrovský význam. To byl takový můj nesplněný sen, stát na bedně a slyšet hrát českou hymnu.
Povedlo se mi to jen jednou, když jsme hráli v Moskvě charitativní zápas v hokeji. Musím přiznat, že jsem měl slzy v očích a byl to jeden ze splněných okamžiků, i když jsem byl jako šašek na bruslích. Kdyby se to však povedlo jednou Matějovi, tak bych byl asi nejšťastnější člověk. Nevím, jak to dnes mladí kluci cítí, vůbec nejsem schopný to rozkódovat. Mnohdy se divím, když někdo odmítne hrát za Českou republiku, a to je jedno, jestli je to hokej, fotbal nebo tenis. To ve mně bouchnou saze, pokud pro to není nějaký vážný důvod, třeba zdravotní.
Martin Dejdar a jeho syn Matěj
Jste týmový hráč?
Jsem. Mám raději týmový než individuální sport. Možná je to i z divadla, protože sám tam nedokáže člověk nic. Pokud nehraje nějaké monodrama.
Máte v divadle třeba nějaké utužování kolektivu formou společných výletů?
My jezdíme s divadlem po republice, a jen občas někam jedeme společně na dovolenou. Ale takové ty teambuildingy, tak to naše divadlo nepraktikuje, za což jsem docela rád.
Vy jste ale měl nedávno možnost hrát ve filmu, který byl právě o jednom takovém firemním utužování.
To je pravda. Teambuilding je aktuálně v kinech a já tam hrál chlapíka, který vedl hotel. Měl jsem tam pekelné scény, ale natáčení bylo moc hezké. Ale když jde o teambuilding, tak se opravdu musím začít smát, protože to je jedna z věcí, která mi přijde úplně scestná. Když vidím některé firmy a společnosti, jak se snaží dát lidi dohromady. Je to prazvláštní model ze zahraniční, který nám úplně nesedí. Když to začínalo ještě v 90. letech a přijeli manažeři, nabuzení nějakým zahraničním modelem, do haly, kde stálo tisíc českých dělníků a chtěli, aby společně křičeli: Vyhrajeme! Jo! My taky! Chceme! Místo toho ti dělníci mlčeli. Já jsme se vždy smál jako blázen.
Vy jste teď hodně točil, hrajete divadlo, ale čeká vás opět také živé moderování. Vracíte se po mnoha letech do soutěže krásy.
Ano, je to tak. Já se na to moc těším, protože to je hodně dlouho. Patnáct nebo sedmnáct let, kdy jsem to dělal naposledy. Myslím, že jsem uváděl čtyři ročníky Miss a pak jsem byl asi dvakrát nebo třikrát v porotě. Přímý přenos je šílený adrenalin, a to mě na tom baví. Já prostě ten adrenalin potřebuji k životu.
