Jak jinak si vysvětlit rozpustilé obličeje diváků, kteří pomocí dálkového ovládání ovlivňovali děj odehrávající se na plátně, či salvy smíchu, ke kterým situace ve čtyřicet let starém filmu provokují?
Snímek promítaný v pražském kině Světozor je nefalšovaným potěšením pro všechny, kdo hledají inteligentní zábavu. Špičkově obsazený i zahraný příběh v režii Jána Roháče dokáže při své hodinové stopáži nabídnout tolik humoru jako málokterá současná komedie.
Situace nabízené divákům, aby je rozhodli podle své vůle, jsou zvoleny mistrně, i když u řady může být leckomu výsledek jasný. U dotazu, jestli má hlavní hrdina vpustit nahou sousedku do bytu, jen málokdo zvolí možnost "nevpustit".
Pro návštěvníky Kinoautomatu po čtyřiceti letech si tvůrci také připravili bonbónek v podobě krátkého předfilmu, který připomíná časy, v nichž první interaktivní film vznikl. Totiž doby, kdy se hlasovalo na povel a svobodná vůle byla trestána.
Ostatně možnost svobodného rozhodnutí o průběhu promítaného příběhu byla pod rouškou "ideologické nevhodnosti" hlavním důvodem, proč byl Kinoautomat v sedmdesátých letech zakázán.
V nynější době projekt Radúze Činčery, který ohromil návštěvníky světové výstavy Expo ´67 v Montrealu, funguje nejen jako připomenutí časů totality, ale také jako důkaz o kvalitě tvorby tehdejší doby.
Poradili by si s něčím takovým současní filmaři a producenti? Zatím to nikdo nepokládá za výzvu, navíc původní příběh Člověk a jeho dům je univerzálně nadčasový.
Kinoautomat v úterý večer ve Světozoru ukázal, že je atraktivní i čtyřicet let po svém vzniku. Navíc hrozí drápkem závislosti. Snad každému záhy po představení bleskne hlavou, jak by příběh vypadal, kdyby se rozhodl v některou chvíli jinak.
To logicky svádí k vícero návštěvám, stejně jako trojí obsazení moderátora večera. Obnovenou premiéru si užil "pamětník" Eduard Hrubeš, ale o to víc dráždí představa "současníků" Tomáše Matonohy a Josefa Poláška na jeho místě. A pozor - repríz bude jen dvacet!
