Od 90. let prošel Leoš Stránský jako kaskadér velkofilmy typu Titanic či Troja, v posledních letech žije v Londýně a kaskadérské akce spíše koordinuje. „Američani tu točí už skoro všechno, kdyby Anglie měla větší kapacity, zvládla by i dvojnásobek štábů. Kdo má ruce a hlavu, dělá, práce je dost, i kdybych se rozčtvrtil,“ líčí.
Z děl, která jdou brzy do kin, vidím ve vaší filmografii třeba Inferno podle Dana Browna nebo Fantastická zvířata a kde je najít čili film ze světa Harryho Pottera.
Na potterovský příběh se sám těším, to je moc pěkná pohádka s vánoční náladou. A z Inferna jsem dělal jen závěrečnou scénu, kde se Tom Hanks pere v tureckých lázních, aby zachránil svět. Pak jsem točil sci-fi s Natalií Portmanovou Annihilation, kde proti viru z vesmíru pošlou pět žen, a právě odtud mě odvolali k projektu Rogue One: A Star Wars Story.
Ví se sice, že jeho první verzi producenti zamítli a musela se předělávat, ale co jste zachraňoval vy?
Nový tým přetáčel větší část filmu a já měl připravit nové akční scény. Pravda je, že v logice těch původních jsem se taky občas ztrácel. Samozřejmě se nedalo změnit všechno, spíš jen maličkosti, ale pracovali jsme na úpravách sedm dní v týdnu po dva měsíce. Za výjimečných bezpečnostních opatření: každému zamknou mobil, všechny sledují na Facebooku, já měl iPad povolený z pracovních důvodů.
Co by se stalo, kdybyste vynesl nějakou ukázku?
Deset let nesmím do studia a doživotní zákaz práce pro Disneyho. Ale stálo to za to, do té doby jsem spíš asistoval, nejsem totiž v anglických odborech, teď jsem v branži vyrostl – na Hvězdné války slyší všude. Navíc moje profese má venku respekt.
Co byste řekl skeptikům, podle nichž v době počítačových triků už nejsou kaskadéři potřeba?
Vyprávěl bych jim, jak jsem dělal Krále Artuše. Právě jeho režisér Guy Ritchie řekl: Nechci lanka, nechci počítače, chci vidět, jak to vypadá reálně. Podobně smýšlí třeba Quentin Tarantino. Navíc počítač vyjde pořád dráž než člověk – když jim předvedete, že to jde udělat v reálu, vezmou vás. A taky je rozdíl pořád trochu vidět, když jsem dělal komiks Liga spravedlnosti, chtěli, aby i Batmana a spol. hráli živí lidé, dodělávalo se jen pozadí či pohyb nohou.
Leoš Stránský nyní funguje hlavně jako koordinátor kaskadérů.
Zmínil jste kultovního filmaře Ritchieho. Jaký je?
Zvláštní. Celé dny nejde na plac, sedí v karavanu, lidi týdny zkoušejí, on hraje šachy a pak řekne: Zrušte to, já tu scénu vlastně nechci. Ale pak jsem viděl trailer a je naprosto úžasný, nevím, jak to dokázal.
Myslím, že nejen on má rád takzvanou „starou ruční práci“, nahrává vám celá vlna návratů včetně akčních hrdinů 80. let.
Ano, já to miluju, Statečné srdce je pro mě fantastická podívaná, a pokud budu dělat na Robinu Hoodovi, chtěl bych akci postavit přesně tak: drsně, syrově, věrně.
Když najímáte kaskadéry, koho vybíráte – Brity?
Musím, ale uznávám to pravidlo. A pokud potřebuji jistý typ a mezi Brity ho nenajdu, mohu sáhnout jinam. Každý stát si myslí, že má ty nejlepší kaskadéry, ale já dělal na Novém Zélandu, ve Státech, v Kanadě, Africe, Bulharsku, Litvě a všude mají dobré i špatné. Z pěti set je dobrých stovka, ze stovky patnáct.
Vy sám už do akce nechodíte?
Běžně ne, v téhle profesi jako u vrcholových sportovců znamená čtyřicítka konečnou. Taky člověk začne přemýšlet, nemá už důvod si něco dokazovat ani čas na pravidelný trénink. Ale když mi tvrdí, že něco nejde udělat, tak se ještě obléknu a dokážu jim, že to jde.
Jak tedy vypadá vaše práce dnes?
Scházím se s režiséry, vyslechnu jejich představy, někdy řeknou, ať celou akci vymyslím sám, podle toho se stavějí i dekorace. Pak v kině mohu říci: Tohle je moje scéna.
A na kterou jste nejvíc hrdý?
Na ohnivé dělové koule v Králi Artušovi. Na finále Fantastických zvířat. A z dob, kdy jsem ještě stál před kamerou, pro mě profesně nejvíc znamená film Zachraňte vojína Ryana.
Čekala jsem, jestli zmíníte bondovky.
O tom jsem snil v mládí – když se dostanu do bondovky, bude to vrchol života! Nakonec jsem natočil dvě, Casino Royale a Jeden svět nestačí, nicméně za vrchol považuji Ryana. Třebaže jsem byl ten zlý sniper, kterého dostanou střelou skrze hledí, dokonce pak o tom vznikl televizní pořad, kde dokazovali, že to není možné.
Úvodní scéna vylodění z Ryana je nepřekonatelná, ač ji pořád napodobují. Pamatujete se, jak se tehdy choval Steven Spielberg?
To je režisér, který má vše promyšlené. Ví přesně, co chce, a předem vám to poví, dodržuje plán, ale nespokojí se s málem. Nekřičí, je klidný, pokud je třeba, záběr opakuje několikrát, ale pak přijde: Jestli se to nepovede ani teď, tak ta scéna ve filmu prostě nebude.
Existují i režiséři, kteří nevědí, co od kaskadérů chtít?
Bohužel je jich dost, opakují dokola: Něco nám nabídni. Vůbec nejhorší jsou ti, kteří vám dají animované video a řeknou: Tohle je od studia schválené, tak to udělej. Neznají zákony fyziky, nevadí jim, že to vypadá nepřirozeně. Pak řekne Bruce Willis: Do vesty na lanka už nejdu, nejvýš pár metrů popoběhnu – a nastoupí starý dobrý dubl.
Poznal jste zblízka řadu hvězd. Jak vás berou?
S Angelinou Jolie chodím na večeři, s Clivem Owenem na skleničku. Felicity Jonesové ze Star Wars jsem vysvětloval, že ji za týden nenaučím to, nač potřebuje dva roky tréninku, ale snažila se. Platí, že čím větší hvězda, tím je vstřícnější a skromnější. Tom Hanks ochotně stojí půl hodiny ve vodě a nabízí: Jestli to nebylo dobré, ponořím se zas – a na konci vám přijde poděkovat. Meryl Streepovou jsem poutal na lanka, když se v Božské Florence snáší na scénu – přišla včas, všem se představila a mně řekla: Dejte mi tu vestu, já vám věřím. Pracovat s takovými herci je radost.
