Kdy jste se poprvé s Terrym Gilliamem potkala?
V Lisabonu před dvěma lety. Agent mi tenkrát volal do Porta, kde jsem zrovna byla na loučení se svobodou kamarádky, které jsem měla jít za svědkyni. Říkal mi, že musím okamžitě přijet a dát si s Terrym drink, že je skvělý a líbí se mu můj film. Tak jsem se kamarádce omluvila a odjela do Lisabonu.
Terry mluvil o projektu, který připravuje posledních osmadvacet let. Vůbec jsme hodně povídali. Je to skvělý člověk, se kterým se dá mluvit o čemkoli. Jen nakonec mne trochu překvapil, když mi při loučení řekl: Nejste tak malá, to je fajn. Nejdřív jsem se divila, co to mělo znamenat, ale pak mi kamarádka z produkce řekla, že roli Tobyho hraje dost vysoký Adam Driver, tak jsem pochopila.
Nebála jste se, že ten údajně prokletý projekt znovu selže?
Viděla jsem Ztracen v La Mancha a to mne trochu vyděsilo. Asi o dva týdny později mi totiž produkce volala, že natáčení bude odloženo, takže mne hned napadlo, že se nakonec vůbec nic neuskuteční. Ale i kdyby, říkala jsem si, tak jsem alespoň potkala Terryho Gilliama a mluvila s ním. Loni mi však Terry potvrdil, že se točit bude, takže z toho byly asi jen dva měsíce nejistoty.
Objevily se vlastně nějaké problémy během natáčení?
Ne, vůbec. Začali jsme v březnu, skončili v červnu. Na začátku sice padaly věty jako: „OK, tak uvidíme, zda vydržíme alespoň týden.“; pak už jsme ale věděli, že to musíme dotáhnout, protože všechno šlo skvěle.
Pro vás to bylo první skutečně velké natáčení.
Už jsem natočila jeden portugalský film, ale ten nebyl tak velký jako tento. V prvním snímku měl každý nějakou úlohu a k tomu navíc dělal pět dalších věcí. Tady byl ale velký rozdíl – každý měl svoji jasně danou práci a té se věnoval. Navíc všichni, kdo se na natáčení podíleli, na něm skutečně chtěli být, všichni milovali Terryho tvorbu. Byli jsme tedy skutečně jako rodina, i když se na natáčení podíleli Američané, Francouzi, Belgičané, Španělé či Portugalci.
Jaký je váš nejoblíbenější film od Terryho Gilliama?
Mám moc ráda Brazil, myslím, že to je můj nejoblíbenější.
A jaký vlastně je on sám během natáčení?
Jako dítě. Neustále skáče, směje se, dělá nějakou legraci. Je velice expresivní, hned poznáte, zda se mu něco líbí, či ne, takže se na něj pořád musíte koukat. Navíc natáčením opravdu žije, neustále nám popisoval, co se bude točit dál. A rád vše rozhoduje společně. Mívala jsem dřív tendenci si vždy všechno hodně promýšlet, práce s Terrym mne ale změnila. Bylo to ve stylu: Nech to běžet a věř sobě a svým instinktům. To mne Terry naučil.
Jaká tedy je vaše Angelica?
Začíná jako nevinná a trochu omezená vesnická dívka. Žije s otcem a mimo vesnici nic nezná. Když pak dostane možnost zahrát si ve filmu, naskytne se jí příležitost konečně o něčem snít, na něco se zaměřit. Za deset let je proto úplně jiná, poznamenaná společností, muži i ženami. Najednou je silná a houževnatá. Takže ač se zrovna nic nedaří, stále věří, že jednoho dne bude lépe a bude šťastná. Určitě sama sebe nevnímá jako nějakou oběť. Líbí se mi, jak je silná.
Co je hlavní myšlenkou filmu?
Vidím hodně myšlenek. Tou nejzásadnější podle mne je úloha imaginace v životě. Opravdu si myslím, že bez představivosti bychom nemohli žít, nemohli bychom ráno vůbec vstát a čelit problémům. Film také vypráví o přátelství. A o touze. Jak dlouho jsme schopni někoho jiného činit šťastným.
Snímek inspirovalo dílo španělského klasika Miguela Cervantese, jak je on vlastně populární v Portugalsku?
Myslím, že je populární po celém světě stejně. Číst jeho dílo je ale velice náročné, já sama to zkoušela třikrát čtyřikrát. V Portugalsku ho ale velice uznáváme a mám mnoho přátel, kteří jej četli. Myslím, že kdo ho četl, ten ho nemůže nemít rád. A stejně tak myslím, že ne všichni Španělé jej četli. Je to prostě klasika, ač ve své době musela být skutečně moderním dílem plným akce.
