A hned ostrý nástup, nádherná úvodní scéna dětské hry na indiánskou přísahu "pokrevních bratrů", naději na zázrak číslo dvě ještě posílí. O to hůř se však poté padá z natěšených oblak na tvrdou půdu zjištění, že návrat panenské čistoty, nejsilnější stránky Nudy v Brně, se nekoná.
Přitom se nabízel: polovině snímku totiž stále vládne podmanivé vyprávění o věcech nejprostších, o lásce, spolehlivosti, zradě.
Jenže to už jako kdyby režiséru Vladimíru Morávkovi a spoluscenáristovi Janu Budařovi najednou nestačilo – přidali druhý motiv, v podstatě satiru na svět skrytých kamer a cynických ředitelů cizích osudů, prostě na reality show. Pro Hrubeše a Mareše, jedinečné lidské bytosti, snad nemůže být nic vražednějšího než služba varovnému poselství o zlé televizi.
Ve filmu se perou dvě jen zdánlivě blízké třecí plochy – záměrný naivistický půvab směšně jímavých hrdinů blízký Nudě v Brně a bezděčná naivita, ba neobratnost představ o televizním zákulisí. Hrubeš a Mareš zastupují živoucí skvosty filmových charakterů, lidé "od reality show" naopak karikované figurky, nejistě napsané i zahrané.
Vypravěčské komentáře představující jednotlivé postavy mají vtip, zato nulový účel, zejména skvostná ústřední dvojice je vůbec nepotřebuje. Budař coby Hrubeš se svým "Nemluv, ty vole, radši nemluv!" zosobňuje přesný typ životního ztracence, jenž si na ještě větším ubožákovi dokazuje převahu: přezíravý, povýšený, kousavý, přitom k politování.
Krajčo coby panický ctitel Hany Zagorové ztělesňuje neskonale dojemné stvoření v ohavném svetru, nevinné, sladké, důvěřivé dobračisko, jež se však občas umí vzepřít jako dítě. Jejich vztah nádherně dokreslí výtržnost v supermarketu zrozená z klukovského hecu, jedna z nejkouzelnějších scén filmu vůbec.
Výtečně sehrané vrstevníky doplňuje vděčný rodičovský pár v podání Miroslava Donutila a Ivy Janžurové, jejichž výstupy připomenou náladu Ene bene či Výletu. Na hranici přirozenosti zůstává ještě motiv mladé prostitutky, jež do zdánlivě nerozborné pánské domácnosti vnese žárlivost, navíc tahle linie do děje zavane něžné trapasy kolem sexu, humor, z nějž vane smutek, situace vybuchující smíchem, rádobysvětácké výroky typu "Hekání je za příplatek?" nebo "Já bych se teda doťuk", zkrátka to, co Morávek a spol. umějí skutečně nejlépe. A příběh uzavřený v nevšedním milostném trojúhelníku by jim k tomu bohatě stačil.
Naopak ve chvíli, kdy do domku kamarádů vtrhne reality show a Budařův hrdina prohlásí "Jsem vyvolenej", dojem pokazí satira: nešikovná, průhledná, krátkodechá a nepůvodní – občany semleté kamerami představily už filmy Ed TV či Truman Show. Drobné rituály zkrátka účinkují výmluvněji než velké vzkazy lidstvu, navíc právě "to malé" dovede Morávek natočit mistrovsky, kdežto "ve velkém" podléhá nákaze kazatelství, jež na zdejší tvůrce dolehla jako mor. A ani závěr, nejveselejší pohřeb v dějinách českého filmu, už smíšené pocity nevymaže.
