S mužem to byl zoufale odvážný čin, říká o manželství Pawlovská

  • 0
Spisovatelka a scenáristka Halina Pawlowská (62) ráda píše zábavnou formou nejen o lásce, ale i životních katastrofách. Jak to má však sama se zoufalými činy, které díky režisérovi Filipu Renčovi ve čtvrtek uvede novým filmem do kin?

Zase zoufalé ženy dělají zoufalé věci. Je to kniha, kterou napsal sám život?
Ne, je to normální kniha, kterou jsem si vymyslela. Ale samozřejmě má základ z mých pocitů, zážitků a představ. Ten film se jmenuje Zoufalé ženy dělají zoufalé věci, ale ta kniha se jmenuje Zase zoufalé ženy dělají zoufalé věci a je má poslední. Hrdince je maximálně 38 let, což je z mého pohledu pořád velmi málo. Ale téma, jak žena hledá lásku, to je stále aktuální.

Fotogalerie

Dělala jste někdy vy zoufalé věci kvůli mužům?
Upřímně řečeno neznám jedinou ženu, která by to nedělala. Možná za projev zoufalství by se dalo brát i to, když se někdo rozhodne, že se vdá. Nebo je projev zoufalství také to, že se nikdy nevdá. Tam jde jen o tu otázku pohledu. A já se směji všem verzím.

A dělal někdy váš muž zoufalé věci kvůli vám?
Myslím si, že my s mužem jsme do toho šli tak synchronizovaně, protože jsme se vzali a znali jsme se necelé tři měsíce. A pak jsme spolu vydrželi 38 let. Takže jsi myslím, že na začátku to byl takový zoufale odvážný čin. Ono také to slovo zoufalý, má v češtině spousta významů. Jako je například zoufale málo jahod, to znamená, že jich je opravdu hodně málo, pak se říká netvař se tak zoufale, když se člověk nesměje, ale nemusí to znamenat vždycky nutně jen smutek. Proto i má kniha, končí tím, že je lepší, když ženy dělají zoufalé věci, než když nedělají nic.

Vy jste si ve filmu i zahrála, jaké to bylo stát před kamerou po mnoha letech?
Já mám za sebou asi pět nebo šest celovečerních filmů, a hrála jsem v každém. A Filip řekl, to tam taky musíš udělat nějakou stopu, ale tentokrát je ta role opravdu malá, zato velmi výrazná a já si natáčení užívala.

Pokud vím, vaše role je dáma z Ruska.
Přesně tak, bylo to náročné natáčení v tom, že jsem jako správná zbohatlická Ruska měla na sobě tunu oblečení i zlata a já měla pocit, že horkem umřu. Manžela mi hraje Igor Konyukov, jeden z producentů filmu. Přijdeme spolu do obchodu, kde prodává hlavní hrdinka Olga, a já od něj chci koupit spodní prádlo. Bohužel se mi nic nelíbí a pořád jen poroučím, co chci ukázat nového. Tím prudím prodavačky a vytvářím v obchodě nemilou atmosféru.

Snažila jste se při natáčení Renčovi radit?
Já jsem vystudovala FAMU, takže vím, co je být režisérem a co je být scenáristou. A dostala jsem nabídku, abych si film natočila sama. Ale já to neumím a na to, abych se to učila, jsem hrozně líná. Stačí mi, když odevzdám scénář, což je vlastně návod k tomu, jak to ten režisér má točit. A když už mu to dám, vyjádřím mu tu důvěru a nechávám to na něm. Ať se děje, co se děje. Takže tím chci říct, že jsem Filipovi rozhodně při natáčení neradila.

Na kontě už máte třicet knih, což není málo. Máte na to nějaký svůj plán?
Možná že ano. Jednou totiž za mnou přišla vydavatelka, Romana Přidalová a řekla: „Podívej se, někdo mi říkal, že ty dobře píšeš.“ Tenkrát jsem psala hodně povídek, měla jsem za sebou divadelní hru, která se hrála v divadle Rubín, ale nikdy jsem nepsala knihy. A ona jen odvětila, že ji prostě napíšu a basta. Od té doby mi to ta Romana říkala každý rok. Těch knih je 30 asi za 26 let jen proto, že mi asi tři roky za sebou říkala: „Viewegh píše ročně dvě.“ 

Která vaše knížka byla nejúspěšnější?
Bestsellerem byla má první knížka, která se jmenuje jako film Zoufalé ženy dělají zoufalé věci. Ta vyšla i v Německu, v Itálii, v Polsku. Pak měla úspěch kniha Díky za každé nové ráno, Proč jsem se neoběsila, Hroši nepláčou. Já jsem si nejvíce oblíbila Pravda o mém muži. Je to kniha psaná z lásky k mému muži.