„Mě by jenom zajímalo, kde udělali soudruzi z NDR chybu,“ zní nesmrtelná hláška Jiřího Kodeta z filmu Pelíšky, když se v kávě rozpustí plastové lžičky. Jak na práci na Pelíšcích vzpomínáte?
Pelíšky jsou dodnes jeden z nejlepších českých filmů, na kterých jsem dělal. A to jich mám za sebou opravdu spousty. Tehdy jsem pracoval na Barrandově a zmiňované lžičky jsme zkoušeli udělat z různých materiálů. První pokusy jsme dělali se slitinou cínu, olova, bismutu a kadmia, které se říká Woodův kov. Má bod tání okolo sedmdesáti stupňů Celsia, takže se ve vařící vodě rozpustí. Ale když tu scénu připravovali, na kameře to nefungovalo příliš dobře. Mezitím jsem zkoušel vymyslet něco jiného, a tak jsem udělal i gumové varianty, aby se Bolkovi Polívkovi lžička ohnula přes šálek. Nikdo samozřejmě netušil, že to bude tak úspěšné a že se naše lžička stane i hlavním motivem na filmovém plakátu Pelíšků. Takže také díky tomu je to asi opravdu nejznámější rekvizita, jakou jsem kdy dělal. Pro Pelíšky jsme toho ovšem připravovali mnohem více. Další nezapomenutelná scéna je v tomhle filmu s „nerozbitnými“ skleničkami ze socialistického Polska. Zajímavé bylo taky vyrábění umělého sněhu a příprava altánu, který se musí pod panem Donutilem, když se chce oběsit, rozložit. Bylo toho hodně.
Do filmu Anthropoid jsem dělal gumové kladivo, kterým gestapák mlátí vyslýchaného do prstů na stole. Současně mačká balonek, aby oběti jako by stříkala krev z ruky.
