Ano i ne. V roli Arthura Rimbauda totiž není DiCaprio idolem dívčích snů, jak ho známe dnes. Sice už odzbrojuje divokou nenuceností, s níž do Paříže přichází dobýt svět (jen s podobným plebejským půvabem si pak v Titaniku prakticky vystačil), ale herecky se ještě blíží spíš své netypické, výtečné studii ze snímku Co žere Gilberta Grapea. Připomíná okouzlujícího chlapečka, který s drzou nevinností trhá mouchám křídla. Salonní návyky Verlainovy rodiny rozbíjí výstředními kousky, páchne, říhá, při oslavném básnickém sezení provokativně křepčí po stole jako rebel z Formanových Vlasů - a zraňuje, se sebevědomím daru od Boha zraňuje každého na potkání. "Je nesnesitelné, že sneseme všechno," šklebí se v jedné ze strhujících scén, kdy Verlaina krutě poníží - a ten se k němu znovu poddajně připlazí. Ještě jedna formanovská paralela se tu vnucuje: podobně jako titulní hrdina v Amadeovi zvolil zvláštní slovní projev, DiCapriův pokušitel je stylizován pohybem. Udržuje si podivný krok, trochu klackovsky neobratný, a stále nakloněn dopředu, jako by se nedočkavě probíjel vpřed. Andílek s odpudivou povahou, trýznitel, jenž svého druha využívá, dráždí a vysmívá se mu. "Opustíš mě, nebo se zabiješ? Zas nic neuděláš, já to věděl, ty starý ufňukaný ožralo" - takhle po čase Rimbaud zachází se svým učitelem, živitelem a milencem Verlainem; se surovým vědomím převahy toho mladšího, krásnějšího a nadanějšího.
V průkaznosti Rimbaudova talentu ovšem spočívá jistý problém: obecně o něm divák sice ví, ale jak o něm může přesvědčit film? V Amadeovi zněla hudba, jež Mozartovy lidské výstřelky ospravedlňovala beze slov; úryvky z básní však takovou moc nemají, neboť ohrožují filmový rytmus posunem k recitační besídce. A jen horečnatá DiCapriova mimika s perem v ruce sotva doloží, zda právě tvoří génius, grafoman, nebo "něco mezi" - veršotepecký Salieri. DiCaprio, ač výtečný, proto občas vyhlíží jako extravagantní tlachal a chuligán bez "vyšší" příčiny.
Ovšem druhý důvod, proč Úplné zatmění stojí za vidění, by se dal shrnout: DiCaprio tu není sám. A třebaže to zbožňovatelky Titaniku těžce ponesou, ať zazní kacířsky naplno: David Thewlis coby Paul Verlaine je ještě lepší. Jistě, jeho postava je dramaticky vděčnější, neboť rozpornější. Verlaine se věčně rozhoduje mezi manželkou (zajímavá Romane Bohringerová) a Rimbaudem, mezi jasnou měšťáckou jistotou a ošidným dobrodružstvím "nové inspirace". Ale nadto herec neváhá doslova se vyprodat z lidské důstojnosti, když coby "starý ošklivý opilec" žebrá o cit svého tyranského mazlíčka. Ubohý, dojemně odporný ve zchátralé poníženosti a zoufalém sebeklamu - a přece vždy vědomý si otrockého pekla, kam se řítí; tak sebezničující portrét se hned tak nevidí.
Krom toho právě Thewlisův hrdina jako by skýtal jedinou záruku odborného soudu o Rimbaudově talentu: zjeví se totiž v tichounké stopě závisti, jež proletí jinak oddaně zbožňujícíma očima Paula Verlaina. Klasická kolegiální žárlivost se tu ovšem neinscenuje, výhradně ta milenecká. Poezie zosobněná dvěma konkrétními jmény vůbec jen "přizdobuje" intimní drama o nerovném vztahu dvou bytostí - a proč to neříci: prostě drama o lásce.
|
Úplné zatmění (Francie-Velká Británie 1995) | |
| režie | Agnieszka Hollandová |
| scénář | Christopher Hampton |
| hrají | Leonardo DiCaprio, David Thewlis, Romane Bohringerová a další |
| distribuce | Cinemart |
| čas | 102 minuty, titulky |
