Slovo laicky je opravdu namístě, portrét Miloslava Druckmüllera, jehož snímky sluneční korony pořizované během zatmění Slunce získaly světové uznání, se totiž po vědecké stránce vysvětlované řadou odborníků vzpírá běžnému diváckému chápání i recenzním měřítkům.
Z dokumentu Helios
Ale vůbec to nevadí, protože sám Druckmüller vystupuje vstřícně, mluví srozumitelně a pro svou posedlost dovede nakažlivě nadchnout. Třeba když líčí, jak si v dětství přečetl, že příští zatmění Slunce bude v roce 1999, a kvůli němu se tehdy celá rodina vypravila do Maďarska.
Pak už za zatměními jezdil po celém světě, výpočty mu kontrolovala manželka programátorka, fotografie stále zdokonaloval, a když si jeden snímek přisvojila Havajská univerzita, autorova stížnost vyústila ve spolupráci s tamním týmem, dnes už takřka rodinně důvěrnou.
Díky tomu má dokument o jeden rozměr navíc, a sice cestopis po Americe, kde se v roce 2017 sledování velkého zatmění Slunce stalo v podstatě všelidovou slavností. Zatímco Druckmüllerův štáb obsadil pět tichých stanovišť, kolem se odehrává obrovský mejdan, kde se lidská zvědavost potkává s byznysem.
A když pak v klíčový okamžik selže jeden z pěti časovačů, odbude to výprava žertem: „Nekupuj čínské výrobky.“
Svou dobrodružnou honbou za magickým úkazem se podobají lovcům bouřek - a že člověk, který ve fyzice plave, občas vypne mozek? Nevadí, někdy stačí jen vnímat unikátní krásu a žasnout.
