"Děkujeme, že jste nás učil. Že jste nás zachránil. Že jste nám řekl všechno, co jsme potřebovali vědět. A že jste nás nevyhodil," poděkovala jménem nejslavnější generace Vávrových odchovanců Věra Chytilová, nynější šéfka katedry režie, kterou právě Vávra zakládal.
"A já zase děkuju vám, byli jste mí nejlepší žáci," opětoval díky Vávra. "Tohle je zkrátka katedra, která opravdu stojí za to. Ti, kdo se tu učí, mají štěstí. Pak dostanou vysvědčení, vypadnou odsud - a je vidět jen ty, kteří tvoří," dodal uznávaný pedagog.
Vávra sice přednášel teorii a estetiku filmové režie, nicméně rozloučit se s ním a pod taktovkou Chytilové mu zazpívat Mnoga ljeta, živijó! přišli i posluchači jiných oborů.
Známého tvůrce desítek filmů od krátkých avantgardních děl Světlo proniká tmou či Žijeme v Praze přes Panenství, Krakatit či přelomovou husitskou trilogii až k Romanci pro křídlovku nebo Kladivu na čarodějnice totiž uznávají také jako zkušeného praktika a strážce profesionálního řemesla.
Vávra se ostatně netajil, že by ještě alespoň jeden film rád natočil - nikoli příběh herečky Lídy Baarové, se kterou pracoval, nýbrž Jana Masaryka, jehož smrt ve svém scénáři označuje za vraždu.
Jeho filmařská dráha je ještě delší než pedagogická. Královéhradecký rodák, původně student architektury a filmový kritik, stál za kamerou poprvé v roce 1930; nejnověji pak předloni, kdy režíroval svůj premiérový hudební videoklip Hlava kance k albu Strážce plamene.
Ačkoli se výuky musel vzdát kvůli potížím se zrakem a sluchem, jinak působí nestor české kinematografie na svůj věk ve formě. Tvrdí, že nikdy nekouřil, pil prý vždy umírněně - a chlebíčky mu pořád chutnají. Když se ho ptali, zda dával v životě přednost práci, nebo sexu, odpověděl šalamounsky: "Podle okolností." A dokonce objevil jednu výhodu dlouhověkosti. "Všechny špatné věci jsem už dávno zapomněl, pamatuju si jen ty dobré; proto je mi fajn," prozradil Vávra.
