Jak jste vstoupil do nového tisíciletí - odnesl jste si nějaké zásadní ponaučení z minulých chyb?
Spáchal jsem jich dost. Hlavní ponaučení jsem si pro sebe už stanovil - co nejdéle věřit jen sám sobě. Nespoléhat na druhé. Je skvělé mít přátele, ale je lepší si uvědomit, že ani oni pro vás v dobré víře neudělají maximum.
A vy, děláte pro ně všechno, co se dá? Martin Dejdar
Myslím, že jsem člověk, který je vždycky schopen pro druhé udělat maximum, aby byla pohoda a klid. Podvědomě to chci i od druhých. A těžko se mi žije s poznáním, že to tak všude nechodí. Ale učím se.
Strávil jste před lety delší čas v Americe, co to s vámi udělalo?
profil
narozen: 11. března 1965
povolání: herec a moderátor
kariéra: od roku 1987 člen pražské Ypsilonky, kde odehrál řadu klíčových rolí - mimo jiné v Othellovi, v Americe podle Kafky, v Mozartovi v Praze atd. K jeho nejvýraznějším filmům patří Šakalí léta, Amerika, Učitel tance, seriál Zdivočelá země
rodina: ženatý, manželka Daniela, syn Matěj
Seznámil jsem se tam s prima lidmi - napsal jsem dvě knížky, měl velkou pauzu v divadle a čas na to, uspořádat si myšlenky. Taky bylo užitečné být najednou po dvou, třech letech manželství s ženou čtyřiadvacet hodin denně, žít rodinným životem. Kdybych mohl vycestovat znovu, udělal bych to - i když by to s rodinou asi bylo těžší.
Jak vypadá Amerika ve zkratce podle Martina Dejdara?
Když se budete dívat povrchně, můžete si myslet, že Američani jsou naivové, kteří jedí hamburgery a pijou jen colu a nic neumějí. Takový možná může získat pocit člověk i z amerických televizních seriálů. Ale když budete chtít lidi pořádně poznat, stačí mít oči otevřené a o všem přemýšlet. Ono to není o tom, že někdo je chytřejší a jiný blbější, ale o jiném způsobu života.
Nebyl střih po návratu trochu moc ostrý?
Svým způsobem. Upřímně řečeno, tam jsem se často cítil líp než doma. Ale víte, vždycky je to v lidech. Znám takové, kteří odjeli do Ameriky takříkajíc za svobodou a penězi a po čtrnácti dnech byli vyplivaní a naštvaní, jací jsou Američani kreténi a že si tam člověk vůbec nemůže dělat, co chce. Jenže v tom to právě vězí, svoboda neznamená dělat si co chci, ale umět se chovat tak, aby to jiným neubližovalo, neškodilo. Zkrátka - začít u sebe. A to Češi ještě moc neumí.
Mnoho lidí vám vytýká, že se často objevujete v televizních show, dotýká se vás to?
Už tolik ne. Víte, my jsme malá země a proto jsme venkovští sousedi, kteří si vidí do kuchyně a do zahrady, do svých vztahů. Všechno je provázané a všichni se znají. Potkat dnes v Praze hvězdu není problém. Ale v Americe se to jen tak někomu nepoštěstí. Jedna k milionu, že takového člověka potkají. To dává majetnický pocit. Lidi vás zdraví, třebaže jste je nikdy neviděla. Mají dojem, že se musí vyjádřit k vaší práci a že k ní jako diváci trochu patří. A pak je druhá věc - ta zášť a závist. S tím se samozřejmě těžko bojuje.
Z čeho plynou? Jsme nepřející a pokrytecký národ?
Nevím. Ale třeba jen to rozlišování na komerci a nekomerci mi přijde uhnuté. Vždyť jak chcete rozhodovat, co je komerční a co ne? Třeba dabing - kdokoli z mé branže vystoupí v dabingu v komerční televizi, už je komerční umělec… Ale to se přece nedá takhle černobíle vidět. Časem jsem o tom začal přemýšlet - kdo vlastně definuje, co je termín "komerční"? Kdo o tom rozhoduje? Jaké má hranice?
Máte své hranice?
Můžu na to mít jen vlastní názor. Ale nevím, jestli to tak opravdu je. No řekněte - opravdu se komerční rovná nečestný, pokleslý, masový? Komerční znamená úspěšný, řekněme. Jenže na úspěšnost si tady lidi ještě moc nezvykli, považují ji za něco nepatřičného, podezřelého. Já nevím, jakým měřítkem se posuzuje. Tenhle termín je prostě dost houpavý. Navíc vás někdy novináři pochválí, že děláte zajímavou nevšední věc, ale druhý den napíší, že je to příšerná hovadina, nechutná komerce a já nevím co ještě. Ještě ke všemu u nás kritici považují televizi za něco méněcenného, nedůstojného, nevidí důvod se jí zabývat. A je to škoda - vždyť televize je dnes takové velké Tesco. Vlezu tam a vybírám si: tohle si vezmu, tohle ne, salám nechci, cereálie jo, ty jsou zdravé.
Co si vybíráte vy?
Leccos. Mám rád sport, filmy, ty mě baví. Ale dívám se i na věci, o nichž vím, že nebudou dobré - ale z nějakého důvodu mě zajímají. Nebo na pořady svých kolegů, je to věc slušnosti a taky se člověk při nich učí. V podstatě se na televizi dívám hodně. Koneckonců, je to kus mé profese. Co nemusím, jsou moje pořady, na ty koukám dost nerad.
I filmy, kde jste hrál?
S odstupem času se mrknout můžu. To ano. Třeba teď jsem zrovna dopoledne poprvé zhlédl nějaké díly opakování Zdivočelé země. Na ten seriál se dívám rád - připadá mi dobře natočený a navíc je opravdu o něčem. Díky skvělé knize a scénáři pana Stránského. Je z toho cítit život a silné zážitky.
Našel byste v sobě slabost i pro seriály jako Dallas?
Dallas a další jsou, řekl bych, typicky americké - pohádka pro dospělé, zfilmovaná představa toho, jak by Američani chtěli, aby život fungoval.
Jaký náš seriál byste nejspíš zařadil do šuplíku umělých pohádek?
Takové jsou všechny seriály… Jen na ty, které jsou o problémových nebo zchudlých lidech, se tolik diváků nedívá. To už tak chodí, že lidi přitahuje bohatství, peníze a společenská prestiž a moc. A protože takhle žije málokdo, užívá si udatně aspoň na obrazovce. Občas se dívám na Nově na jakýsi hraný dokument na pokračování o jednom Australanovi, který cestuje po světě, a všechno to má velký punc autentičnosti. Ale když tak o něm přemýšlíte, najednou zjistíte, že to tak vlastně nemůže být. Cestování hrdiny je snímáno třemi kamerami a je jasné, že všechno je vymyšlené. Ale je to poměrně úspěšný seriál a lidi se na jeho putování samozřejmě rádi dívají.
Přijal byste roli v nějakém "nekonečném" seriálu?
Asi ano. Jednak jde většinou o pořady, které se dostanou do světa a jednak - i když jde pravda často o ploché figury - vám to může otevřít dveře pro jiné projekty a možnosti. Řada známých filmových herců vystupovala v podobných věcech, kde se nastartovala jejich kariéra. Nejspíš bych to vzal - pokud by ovšem nešlo o úplnou hovadinu…
Vadí Vám při práci partner, s nímž si příliš lidsky a morálně nevyhovujete?
Měl jsem kliku, že se mi něco takového zatím nestalo. Vždycky jsem spolupracoval s lidmi, kteří byli lidsky naladěni jako já a se kterými jsem se na čemkoliv domluvil. Kdybych se do podobné situace dostal, musel bych to řešit profesionálně - od toho jsem herec - a nebo roli odmítnout. Ale naštěstí to nebylo nikdy potřeba.
Snášíte se s režiséry?
I na ty jsem měl štěstí. Na Jana Hřebejka, Jaromila Jireše, Vláďu Michálka, Hynka Bočana… V divadle se s Honzou Schmidem taky už léta známe, nemusíme řešit žádné problémy. Na jediný konflikt si vzpomínám - při kastingu s proslulým režisérem Tedem Kotcheffem. Neshodli jsme se, tak jsem nakonec nehrál. Vím, že i s jinými pak měl problémy, lítaly tam snad facky a rozbité lahve, no soda. Víte, já mám rád impulzívní lidi, ale nesmí to překročit určité meze. Vadí mi, když se režisér chová ke štábu zle a sprostě. Jako metoda to může být i úspěšný přístup s dobrými výsledky, ale nemusím u toho být.
Čili vám vyhovuje asi spíš klidný, tolerantní režisér?
Jo. Uznávám extremní postoje, kdy má režisér jasnou představu o tom, co a jak točí a nehodlá z ní ustoupit, ani diskutovat s herci. Ale osobně dávám přednost volnému prostoru, který mi režisér poskytne. Pracuje se mi tak líp.
Vraťme se ještě ke Zdivočelé zemi. Česká televize má připraveno další pokračování - s jakými pocity jste na natáčení vstupoval?
Měl jsem hroznou radost, když mi režisér Hynek Bočan před rokem a půl řekl, že budeme točit další díly. Navíc - kniha pana Stránského končí až někde v 80. letech, takže seriál ji vlastně jen kopíruje. Je to velká, smysluplná práce. A takové věci se dobře hrají. Když se s tím člověk ještě ztotožní, je to nejlepší, co si můžete jako herec přát. Takové chvilky jsou štěstí, to vás potká málokdy. Přibyli noví herci - David Matásek, Pavel Kříž, Pavel Landovský, víc se objevují Rudla Hrušínský nebo Petr Vacek. Jenom se z finančních důvodů místo na film točilo na televizní záznam, což vždy obraz poznamená.
Změnila vás role Tondy Maděry? Srovnáváte se s ním, myslíte, že byste v sobě našel takovou sílu jako on?
To víte, že jsem o tom přemýšlel. Denně. Při takové práci to ani jinak nejde. Mluvil jsem o tom mockrát s Jirkou Stránským a Frantou Zahrádkou. Nejvíc mě tyhle úvahy napadaly, když jsme točili v lednu na Doupově v minus nevím kolik stupňů, v noci, kdy na nás foukali umělý sníh, který nám na těle jako správná voda kouzelně namrzal. To jsem si říkal - no, to muselo být tenkrát strašné. Ovšem pro nás na rozdíl od skutečných hrdinů po klapce přiběhli s čajíčkem a dekami a byl luxus. Žádné velké utrpení. Fascinuje mne, že si lidi navzájem i v takových šílených podmínkách ještě dokázali dělat sviňárny. Ti hloupější a zakomplexovanější potírali chytřejší, aby ukázali, že na to mají. A vlastně to úplně stejně pokračovalo do nedávna.
Na to se ale snadno zapomíná...
Teď si člověk říká, jak jsme to mohli tolik let vydržet. Dělat, že je všechno víceméně v pořádku. Mladá generace o tom už nemá šajn, ale my to zažili a zdá se to neuvěřitelné a zrůdné. A nikdo nechce splatit dluhy těm, kteří to tehdy odnesli. Dokonce jdeme ještě dál - necháváme beztrestně žít ty, kteří politické vězně kopali do ledvin. Mnozí jsou dnes činní, vlastní prosperující podniky a věřím tomu, že až umřou, budou svým způsobem za hrdiny. To je přece zvrácenost!
Není to věc ohledu k těm, kteří jsou už staří a často nemocní?
Proč? Není proč mít ohledy. Navíc mnozí nejsou vůbec staří. Mnoho soudruhů báječně pracuje a vlastní ohromná konta. Vždyť my jsme jediný stát na světě, který potrestal své válečné hrdiny.
Jsme aspoň trochu poučitelní?
Doufám. Díky podobným věcem jako je třeba právě Stránského kniha a seriál. Nejmladší generace má vždycky tendenci koketovat s různými formami socialismu, tak je dobré ji o něm lehce poučit. Tohle společenské zřízení se neosvědčilo nikde na světě, vždycky je to průser. Je sice pravda, že někteří lidé na to mají jiný názor - ostatně, proč ne, máme demokracii. Při vysílání první série Zdivočelé země se také ozvaly početné hlasy, že takhle drsné zážitky by se neměly točit a vysílat, že to jednoznačně zavrhuje socialismus a tak dále. Ale je lepší se dívat do očí syrové pravdě než na majora Zemana…
Nesouhlasil jste s jeho uvedením?
Rozhodně. Nebo jinak - ať jej televize pustí, ale ve dvě ráno. Už kvůli lidem, kterým tolik dlužíme, to není fér. Myslím, že to byl ze strany České televize velký přehmat. Brala mi dech argumentace, že tento seriál nikdo nemůže brát vážně. To je podcenění síly televize. Kdyby totiž diváci byli schopni onoho nadhledu, těžko by mohli šílet po Esmeraldě a Emanuelle. Tomu, co se odvysílá, lidi věří jako Pánubohu. Tak to je, ať si říká kdo chce, co chce.
Když jsme u televize - co na vás nejvíce zapůsobilo z nedávné krize kolem ČT?
Přenosy z parlamentu mě přesvědčily o tom, jak jsou politici odtrženi od veřejného života. Nejen bezohlednost vůči obyčejným lidem, to už je celkem běžné, ale chování i vůči sobě navzájem při jednání, to, jak se neposlouchají, píší na laptopech, čtou knížky, jedí, mluví do mobilních telefonů... Ani u nás v Ypsilonce nesmí mít lidi zapnutý mobil a to jde, s prominutím, o prd. Oni se chovají jako by ani nešlo o veřejné věci týkající se nás všech, jako by jim to bylo lhostejné. Předsedajícího parlamentu nikdo neposlouchá, musí je několikrát uklidňovat, napomínat. To byl tedy šok.
Jenže taková je v Čechách politika...
Pravda - politika je u nás zvláštní. Když mluví politik v diskusi, nedozvím se, co si myslí nebo hodlá konkrétně udělat, ale co udělal ten druhý blbě. Nikdy se nedozvím, co nového bude, o co se speciálně chce ten který politik nebo strana zasadit. Pohybujeme se v divném chaosu.
Kde hledáte v tomhle chaosu svůj klid?
Doma. A samozřejmě v divadle. Ypsilonka je seskupení fantastických lidí, že nebýt toho, asi bych už ve stálém angažmá nebyl. Když dlouho nehrajeme, všichni mi chybí. Celé pánské osazenstvo sídlí v jediné šatně a dámské zrovna tak. A to je podle mne důvod, proč tam pořád všichni jsme. Systém individuálních šaten vede k intrikám a různým nešvarům. U nás když někdo začne blbnout nebo mít hvězdné mámení, snesou ho druzí po zásluze zase na zem a je to. Je tam ukrutná legrace a když náhodou někdo začne vyhrožovat, že podá kvůli nedorozumění při práci výpověď, zase ho to rychle přejde. Jirka Lábus je ten správný filtr. Ten člověk je ufoun, není normální pozemská bytost - to je jednou dané. Zatímco my máme rodiny a chodíme domů, on žije sám a nudí se, samozřejmě. Takže si pořád něco vymýšlí.
Jako například?
V šatně jsou proto s námi ustavičně nějací další lidé - kupříkladu nedávno pan Rozbřesktichý z Jihlavy - dělal tuhle alternaci za Lábuse, kterému volal, že nemusí chodit do divadla, že to za něj odehraje. Takhle je to s Lábusem pořád - ohromná sranda. S ním nemůžete mít depresi dlouho. Protože když přijdete do divadla na něco hrozně naštvaný, vynoří se odněkud Rozbřesktichý a je po smutku…
 Martin Dejdar |
 Martin Dejdar |
 Martin Dejdar |
 Martin Dejdar |
 Martin Dejdar |
 Martin Dejdar |
 Martin Dejdar |
 Martin Dejdar |
 Martin Dejdar |
 Martin Dejdar |
