Kdyby se před andělskou show vysílala zásadní aktuální událost, počínaje prezidentskou demisí a konče varováním před povodněmi, dávalo by to smysl, umění rádo počká. Ale reprízová komedie z roku 1974 Jáchyme, hoď ho do stroje! asi nebyla případem holé nezbytnosti, spíše udičkou na peoplemetry.
Byl opravdu večer Andělů tak menšinový, že se musel vypodložit letitým lidovým Jáchymem? Moderátor Tomáš Měcháček sice není ostříleným průvodcem s univerzálním úsměvem, ale jeho halasná nadsázka s tichou ironií žádající pro sponzory „spontánní potlesk“ se s náladou vyděděnců potkávala.
Ani účinkující jako Miro Žbirka, Jiří Suchý, Jitka Molavcová či nový člen Síně slávy Michal Prokop snad nemusí dokazovat, že patří do hlavního vysílacího času. Pravda, někteří předávající i přebírající tlachali vznešeně naprázdno jak na Oscarech, ale to je riziko, s nímž se počítá i tam, kde je nevyvažuje muzika.
Pravda také je, že tanečnice se stuhou i bez ní přišly z jiného světa, že Pokáčova zpívaná satira vyzněla trochu prvoplánově, že nepřítomnost bodující skupiny Lucie byla znát, že výtvarné pozadí pocty Semaforu hraničilo se šarádou.
Ale také platilo, že právě pamětníci v čele s Josefem Zímou to v interpretaci hitů šedesátiletého divadla mladým viditelně natřeli.
Jistě, nebyla to estráda trhající bránice, ale rozhodně ani záležitost, kterou by měla televize jen veřejnoprávně strpět. A nejen proto, že přibyla i cena za klasiku, že promluvil Jiří Černý, že slovy Vladimíra Merty „elektrická kytara porazila bolševismus“, že kolovrátkový Slavík se odmlčel a že tuzemské televize pro úterní večer beztak nic podstatnějšího na programu neměly.
