Ty výtky jsou svým způsobem logické. EvoLucie lavíruje mezi snahou o současnost a potřebou navázat na „starou dobrou Lucii“. Přitom je zřejmé, že kdyby touha po progresi zvítězila, ostrouhají hlavně věrní fanoušci. A málo platné, ti jsou pro hudebníky důležitější než názor akademie.
Nejlepší album podle Andělů má Lucie, cenu získali Poláková i Žbirka |
Ale EvoLucie je dobrá deska. Z pohledu mnohých možná ne nejlepší, ale takový už je osud podobných kolektivních rozhodnutí. Klání o nejlepší počin na poli umění prostě není běh na sto metrů překážek, nelze jej hodnotit úplně objektivně. A pokud jde o spravedlnost, tak ta se vyhýbá všem soutěžím. Co má říkat perfektně natrénovaný borec, který těsně před cílem nešťastně škobrtne?
Monkey Business i Barbora Poláková nahráli skvělé desky. Mnozí další také, ale nedostali se ani do úzkých nominací. Jestli někdo hlasoval pro Lucii jen proto, že si myslí, že se to sluší, musí si to srovnat sám se sebou. A pokud některé akademiky přepadla nostalgie... No a? I to je přece relevantní důvod.
Zároveň je úsměvné, pokud se nad výsledky ušklíbají ti, kteří hlasovat mohli, ale sami se té možnosti vzdali. Složení akademie by jistě mohlo být takové či onaké, o její podobě se má diskutovat. Ale šaráda se zveřejňováním přístupových informací na sociálních sítích s tím, ať jejich jménem hlasuje první náhodný kolemjdoucí, už byla jen třešnička na dortu trapnosti. Samozřejmě každý má plné právo nevolit. Jen ať se potom proboha nediví.
Z podstaty věci je navíc dané, že v systému tří nominací bude vždy víc zklamaných než potěšených. Nedá se s tím nic dělat. Tedy, skutečně? A co když připustíme, že už nominace je pocta a výhra bonus navíc? V případě těch tak často vzývaných Grammy to platí. Hudebníci, kteří v některé z kategorií mají šanci na cenu, si toho většinou považují. Čím dřív se naučíme hudební soutěže pojímat jako oslavu branže spíš než zavilé soupeření, tím lépe.
A možná poslouží i věta, kterou na závěr ceremoniálu pronesl do Síně slávy uvedený Michal Prokop. Odkázal se na píseň Petra Skoumala, který v době hluboké totality nostalgicky vzpomínal na první republiku slovy „vlaky byly čistý a dochvilný a názory a strany rozdílný“. A sám dodal: „Vždyť to jsme chtěli, buďme rádi, važme si toho, proboha!“
Jistě, mluvil o společnosti rozdělené politikou. Ale dokud budeme zbytečně řevniví i na poli umění, bude toto zvolání platit i pro nás.
