RECENZE: Brutální Bídníci z přistěhovalecké reality s oscarovou šancí

Po muzikálovém přepisu Bídníků přichází z Francie pod stejným názvem úplně jiná podívaná. Současná, vypjatá, bezvýchodná a natolik účinná, že má nominaci na Oscara.

Předměstím Paříže v Montfermeilu, kde se odehrával román Victora Huga Bídníci, projíždí více než sto padesát let poté policejní hlídka. Jako každý den, jen s tím rozdílem, že znalci do místních poměrů tentokrát zasvěcují nováčka týmu, jenž vykazuje povážlivě humánní postoje. „Hraješ si na kovboje?“ vytkne drsnému kolegovi a slyší varování: „Tohle není hra.“

Má pravdu. Protože sídliště zabydlené přistěhovalci představuje minové pole, kde se nadšené děti fandící Francii ve fotbale dovedou změnit v hrozbu. A to v bezmála reportážním záznamu čtyřiadvaceti hodin na území nikoho, kde se Romové dohadují s Afričany, muslimové lákají do mešit, vedou se pokoutní obchody s drogami a každý sleduje své zájmy včetně černošského starosty, „našeho vlastního Obamy“. Z malých odchovanců ulice se postupně vydělí dva chlapci: věčný průšvihář, jehož historka o upalování zlodějů v Africe nastolí znepokojivé tušení, a nenápadný samotář s dronem, na který natáčí veškeré dění; včetně náhodného incidentu, jenž odstartuje válku.

Režisér Ladj Ly, rodák z Mali, který podle francouzských médií sám zažil několik střetů se zákonem, natočil Bídníky jako celovečerní hraný debut podle vlastního krátkometrážního snímku téhož jména, dokonce s některými stejnými herci.

Zjevně si „opáčkem“ pomohl k sebejistotě, neboť na prvotinu mají Bídníci dvě nečekaně silné položky. Jednak autenticky působící náladu s důmyslně stupňovaným podprahovým napětím, jednak – až na drobné výjimky – snahu o autorskou nestrannost. Odstíny tendenčních sympatií překrývá obraz mikrosvěta, v němž nikdo není ani vyloženě zlý, ani svatý – dokonce i smírný kazatel islámského moudra má kriminální minulost – a v němž všichni chtějí hlavně v klidu přežít další dusný prázdninový den. Systém dohod mužů zákona s gangy periferie trochu připomíná princip komediální série Prohnilí proti prohnilým, ale bez úlevné nadsázky.

Od lvíčete ke lvu

Módní rekvizita má dvojí účel, vedle efektních pohledů na barvité tržiště plné padělků pořídí dron vyděračský záznam, jenž má pro všechny tábory cenu zlata. I sociální sítě sehrají věcnou roli: cokoli školáci vyvedou, okamžitě sdílejí, včetně klukoviny, jakou se jeví krádež lvíčete z cirkusu. Ovšem od roztomilého mláděte k dospělé šelmě, která tu plní úlohu symbolickou i hrozivě reálnou, je až nebezpečně blízko.

Bídníci

70 %

Francie, 2019, 105 min

Režie: Ladj Ly

Scénář: Ladj Ly, Giordano Gederlini, Alexis Manenti

Hrají: Damien Bonnard, Jeanne Balibar, Alexis Manenti, Djibril Zonga, Issa Perica, Al-Hassan Ly, Almamy Kanoute, Steve Tientcheu

Kinobox: 74 %

IMDb: 7.5

Originální motiv krále zvířat zosobňuje tenkou hranici mezi zdánlivou lapálií a pořádným průšvihem, ale není zdaleka jediným signálem stoupající nervozity ústící nutně ve zkratové jednání.

Jedni i druzí se drží na uzdě se skřípáním zubů, ať policisté šikanují dívky, nebo sami uhýbají před sprškou z vodních pistolek. Přitom děsí, jak se dětské potyčky s policejní hlídkou hodí do krámu dospělým – ne náhodou snímek cituje Hugovu myšlenku, že „existují pouze špatní pěstitelé“.

Klid před bouří vrcholí tichým obklíčením, paradoxně působivějším než samo brutální finále pod taktovkou davového hněvu. Také příměr Hugova barikádníka Gavroche už je příliš okatým podobenstvím.

Ale přesto by snímek sbírající výroční pocty včetně titulu Objev roku na Evropských filmových cenách mohl za jiné konstelace vážně pomýšlet i na Oscara. Letos však proti němu stojí jihokorejský Parazit, což je soupeř, který se dá jen stěží porazit. Ke srovnatelné společenské naléhavosti i osudovému vyznění má totiž jeden trumf navíc: hravou tvůrčí fantazii.