RECENZE: Akta Pentagon. Spielberg splnil povinnost Američana, ne filmaře

Profesně je vlastně bezchybný, ale současně tak předvídatelný, až se chce zívat. Režisér Steven Spielberg splnil snímkem Akta Pentagon: Skrytá válka spíše svou povinnost Američana než filmaře.

Trailery

Sledovat další díly na iDNES.tv

Vypráví totiž skutečný příběh novinářů, kteří zveřejnili tajnou vládní studii odhalující, že po čtyři prezidentská období jim Bílý dům lhal o válce ve Vietnamu.

Bohužel celé dilema, zda riskovat ve jménu svobody slova, nebo pod nátlakem úřadů výbušný materiál netisknout, má od počátku zřejmý výsledek. Navíc scenárista Spielbergova díla Josh Singer napsal před dvěma lety scénář filmu Spotlight, v němž na základě reálných událostí řešili rovněž novináři, zda popíší zneužívání dětí duchovními. Čili prakticky týž model, s nímž se moc překvapivého podnikat nedá.

Ano, Akta Pentagon mají vedle Spielbergovy režijní pečlivosti ještě jiné jistoty včetně hereckých. Ale Meryl Streepová je v roli rozpolcené majitelky tradičního vydavatelského domu tak ušlechtilá, jako by nasákla vlastními aktivistickými projevy poslední doby. Tudíž prapor cti drží spíše Tom Hanks coby šéfredaktor, který si může dovolit přiměřenou dávku jízlivého humoru, hrubších slov, či dokonce vzpoury k šéfce: „Do toho mi nekecejte!“

Ovšem dávku vskutku jen přiměřenou. Po temném bitevním prologu z vietnamské džungle se děj přenese na schůze, kde tisk sleduje „kvalitu pro elitu“ a všichni se chovají uvážlivě, noblesně, zdvořile.

Ani s Kennedym

Současně ještě panuje nedůvěra vůči ženám ve vedení firem, dlouze se probírají finanční otázky, právní důsledky, vztahy novinářů s politiky; zkrátka na všechno je dost času.

Akta Pentagon: Skrytá válka

60 %

USA, 2017, 116 min

Režie: Steven Spielberg

Scénář: Josh Singer, Liz Hannah

Hrají: Meryl Streepová, Tom Hanks, Sarah Paulsonová, Bob Odenkirk, Alison Brie, Tracy Letts, Carrie Coonová, David Cross, Jesse Plemons, Bruce Greenwood a další

Přitom výroba kopií tajné zprávy i detektivní hledání zdroje vytvářejí dokonale napínavé okamžiky a soupeření velkých deníků o sólokapra zase momenty vyloženě zábavné, včetně špionáže u konkurence.

Nicméně podstatu, tedy souboj o první dodatek americké ústavy zaručující mimo jiné právo na svobodu tisku podávají dialogy nezáživněji než třeba Formanův Lid versus Larry Flynt. Tedy v nekonečné spirále váhání, kroužení, vysvětlování, přemlouvání a rozhodování.

Přesto si každý žurnalista hodnocení lehce zvedne: už za teskné retro, kdy se ještě ťukalo na psacích strojích, v tiskárně vládla horká sazba a lidé se o noviny rvali. A také za profesní zásadu, jež tu zazní: s politiky se nikdy nekamarádit, i když je to třeba miláček národa Kennedy.